Karel Poláček

PODZEMNÍ MĚSTO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

14

Svobodník Semecký každého dne psal dopisy a rozesílal je na všechny strany. Při psaní si počínal tajemně a s křikem zaháněl každého, kdo se mu přiblížil. Když večer službu vedoucí poddůstojník rozdával poštu, tu s napětím čekával, že vyvolá jeho jméno. Upřeně se díval na ústa vyvolávajícího a srdce mu sladce trnulo. Snad odněkud přiletí psaníčko s poselstvím vzrušujícím, radostným. Nikdy mu nic nepřišlo, nedočkal se ani dnes.

Ležel nyní na všivé slámě, švihácký knírek upevněný pod páskou, a vypravoval s hlasem vzrušeným jakési nekonečné milostné historie.

„A tak jsem, pánové,“ blouznil, „v tom městě potkal jednu statkářku, byla to krásná ženská, taková nadělaná, všude samé hedvábí, na obličeji závoj. Podívala se na mne a hned chytla jako sláma. Pravila: – Ó, jak vám to mám říci, neb hrdost mně brání. – Odvětil jsem: – Nemůže to být, protože jsem už zadaný. – Zaplakala hořce: – Krutý muži, vy jste ideálem mých snů…“

„Jak se jmenovala ta ženská?“ zpytoval šedý domobranec. Semecký se zamyslil a pak mávl rukou: „Jak se jmenovala, tak se jmenovala. Na tom vůbec nezáleží.“

„Tak je to lež,“ usoudil Andrlík.

Svobodník ho zvysoka změřil.

„Ty…,“ řekl opovržlivě, „ty také víš něco o ženských, dědku plesnivá. Všechno, co vypravuju, je pravda pravdoucí a mám na to svědky.“

Jeho pohled zabloudil k plamenu svíčky, který se zmítal v ustavičném průvanu. Zasnil se a jeho ústa se usmívala.

Počal opět mluvit: „Pak jsme jeli spolu v landauru^[54], který táhli dva vraníci. Ona držela rozevřený slunečník a v jednom kuse se ke mně tulila. Potom jsme přijeli do města, stavili se v hospodě a tu ránu ona poručila dvě piva. Všechno platila, co jsem snědl a vypil…“

„Jak se jmenovalo to město?“ zkoumal šedý domobranec.

„To město se jmenovalo… jakpak honem… už jsem doma… To město se jmenovalo Náklí.“

„Náklí? A kde to je?“

„To je… jak se jde, víš… nevím, jak bych ti to vysvětlil…“

„Proto!“ zvolal šedivý domobranec vítězně. „Já věděl, že je to lež. Znám všechna města i vesnice, ale o nějakém Náklí jsem nikdy neslyšel. Rád bych viděl tu ženskou, která by za tebe platila pivo. Všechno je drzá lež. Hanba poslouchat takové uličnické řeči.“

„Když nechceš poslouchat, tak neposlouchej,“ rozčilil se svobodník, „a zakazuji si, abys mně nadával uličníků. Já bych tě za to mohl beštimovat k raportu.“

Ozval se smích.

„Podívejme se na něho! On by chtěl honit k raportu!“

„Frajtr není žádná šarže, hej – rup!“

„Nechte ho,“ okřikl posměváčky četař Náhlovský, „vypravuj, frajtře, a na nikoho nedej. Já to rád poslouchám…“

„Už mně není do řeči,“ mumlal svobodník, „co se budu bavit s hlupáky, kteří nevědí, co svět obnáší. Náhodou… já měl děvčat jako kvítí, ale s žádnou jsem dlouho nevydržel. Mám nestálou povahu. Adie, slečno, zachovejte mne v přízni. Byla jste mým ideálem, ale už nejste. Zase mne to táhne jinam, neb chci užít mladého věku…“

A pak mluvil dlouze o žádoucích slečnách, o horkých objetích, o zlomených srdcích a vyplakaných očích. (...)

(......)