Karel Poláček

PODZEMNÍ MĚSTO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

16

Nadporučík Král se nudil, jako se nudívají mladí samolibí lidé, kteří se ustavičně zaměstnávají sami sebou. Podoben Saulovi povolal k sobě hudebníka Erichleba, aby zahnal od něho těžkomyslnost. Harmonikář přiběhl se svým nástrojem, tiskl měch, a junácky pohazuje kšticí, zpíval rozmarné a necudné písně. Důstojník seděl jako pecka, hlavu v dlaních a tupě zíral před sebe. V koutě trčel jeho sluha, mladík s prohnaným obličejem bývalého číšníka. Dobře znal svého pána; věděl, že mu v této náladě nesmí na oči.

Všechno se znechutilo nadporučíkovi Královi. Zamlkle plynul jeden den za druhým a nic se nepřihodilo, co by osvěžilo jeho ctižádost. Hlavu měl jako střep a v ústech pocit, jako by se najedl měděnky.

Harmonikářovy prsty obratně běhaly po klapkách a on zpíval rozpustilou píseň:

„Kimm, du schone Stolze,
mach mir ein Feuer von Holze…“^[57]

Očekával štědrou odměnu za svůj výkon. Avšak v důstojníkovi ustavičně vzrůstala tupá, nesmyslná zlost. Chvilku zíral zlýma očima na harmonikáře, který s předstíranou veselostí pohazoval hlavou a podupával nohama. Potom zaskřípal zuby a ukázal mu pěst.

„Hinaus mit dir, Schuft!“^[58] zařval.

Hudebník popadl nástroj a pelášil. Nadporučík s šíjí skloněnou počal se procházeti po svém doupěti. Nohou odhazoval kusy papíru, které se povalovaly po podlaze, a vrčel pro sebe hněvivá slova.

– O, ihr Schufte, ich werde euch lehren…^[59] –

Chtělo se mu proti někomu zaútočit, někoho zdeptat, s někým zatočit. Nadporučík Král je ve špatné náladě, třeste se před ním!

– O, ihr Hunde, ich werde euch zeigen…^[60] –

Vzal ze stolu otlučené kalné zrcadlo. Z poškrabaného střepu dívaly se na něho dvě prázdné oči, nadutá ústa aktivních důstojníků a neholená tvář. Znelíbila se mu jeho podoba. Mrštil střepem o zem a drtil mezi zuby: – Ich werde euch Mandeln heben, ihr Horde…^[61] –

Pak nasadil si čapku a počal si stahovati boky opaskem. Sluha přiskočil, aby mu pomohl. Avšak důstojník ho kopl do zadnice; pucflek se odplížil.

Nadporučík vylezl z krytu. Byl čistý mráz a růžové jitro si pohrávalo s krystalky sněhovými. Důstojník s chladnou nenávistí pohlédl na modré nebe. Mhouřil oči, protože naň dotíraly sluneční paprsky. Škaredil se, neboť veselý den zvětšoval jeho těžkomyslnost. Bylo mu jako opilci po celonočním hýření a jeho duše se ježila.

Tu zpozoroval vojáka, stojícího na špičkách, s rukama za zády svázanýma. Herzán visel s hlavou skloněnou, temný obličej zalitý krví. U něho stál voják, připraven vchrstnout odsouzenci do tváře džber vody, kdyby pozoroval, že upadl do mdlob.

Důstojník se zastavil před viselcem a úšklebek mu zkřivil tvář. Nenáviděl kde koho, nejvíce však zanevřel na Herzána, protože svým zjevem dělal jeho setnině hanbu, a zejména proto, že byl učitelem. Nadporučík Král ztratil souvislost s minulým životem jako duše po převtělení. Potlačoval každou vzpomínku na ten čas, kdy žil v okresním městě, běhal po ulicích s vyšívanou náprsenkou; tehdy býval mysli bezstarostné, miloval verše a (...)

(......)