Karel Poláček

PODZEMNÍ MĚSTO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

17

Když pak krvavé slunce zašlo za zkomolený les, tu přišla k nadporučíkovi Královi ordonance s rozkazem, že má vést lidi, sebrané po praporu, na noční práci.

Důstojník podepsal rozkaz a vyprovodil posla mnohými kletbami.

Jaký to den! Život jeden zatracený, nepodařený…

Vztekle vrčel: – Právě já! To už jiného neměli. Jako by tu nebylo mladších důstojníků. Se mnou chtí všechno vymést. Tohle mně tak ještě scházelo… –

Zatím šikovatel Knopp shromáždil mužstvo a dbal o to, aby utvořili rovnou řadu. Také on byl ve špatné míře. Pěkně si seděl v teple, brnkal na mandolínu a najednou mu přijdou s rozkazem, že má jít na noční práci. Tak vám hezky děkuji za to nadělení…

Odpočítával mužstvo a syčivě nadával. Četař Náhlovský a desátník Štědrý mu pomáhali vnést pořádek mezi muže, ozbrojené krumpáči a lopatami.

Na pravém křídle stojí vytáhlý cukrář Trachta, vedle něho šedý domobranec Andrlík, na levém křídle slabomyslný Hynek, spolu s malým učitelem Herzánem.

Voják Trachta naříká: „Proč právě já? Všechno jenom já. Ondyno jsem musil jít fasovat patrony, ačkoli na mně nebyla řada…“

Šedý domobranec mu zlostně přerval řeč: „Kéž bys pukl, paznehte! Já tvoje krákorání nemůžu poslouchat. Já, starý nemocný člověk, můžu dřít, a pořád jenom dřít, a ty by ses chtěl ulejvat, pernikáři jeden pernikářská?“

„Nenadávej!“ zakvičel Trachta.

„Ruhe!^[72]“ zahlomozil šikovatel Knopp, který se spletl a musil počítat znova.

Odkudsi se přižejbroval voják Habětín. Plášť volně přehozený přes rameno, šikmo nasazenou čapku, s rukama v kapsách posměšně hledí na muže s krumpáči a lopatami. Mluvil, napodobuje řízný důstojnický hlas: „Also šén arbaiten dý mančaft,^[73] já se přijdu na vás osobně podívat, mezuláni, jestli dobře rachotíte…“

Šikovatel Knopp se zlostně na něho osopil: „Koukej mazat a nepleť se mi tady!“

Habán stříkl slinou mezi zuby, pohnul sebou a odcházel.

Bylo slyšeti, jak bručí: „Na mne si nebudeš otvírat držku, kluku šikovatelská. Abych tě jednou nepřizabil. Měl bych to udělat, schválně, co by to dělalo. Koukej, šikovateli, abys mně nepřišel pod ruku. Já jsem Habětín!“

Pak zařval: „Někoho rozpářu!“

Když přišel nadporučík Král, šikovatel mu podal hlášení a řady se hnuly. Byla tma tmoucí. Nebe leželo na zemi jako sklepní klenutí. Vojáci šátrali kolem sebe jako slepci. Dokud procházeli zákopem, šlo se jim ještě dobře, neboť tu i onde ukazoval jim cestu úzký proužek světla, který se dral z podzemních příbytků. Jakmile však se octli v polích, tu je zavalila nenávistná temnota, černá tma bez počátku a konce.

Tehdy pak se stával krok vojáků vratkým a oni naráželi na sebe v nejisté chůzi, klouzajíce po zmrzlých stezkách. Potáceli se jako opilí, boříce se do závějí. Bylo zakázáno kouřit, zapověděli jim jakýkoli hluk, aby na sebe neupozornili nepřítele. Oči oslepené tmou pálily, neboť nenalézaly nikde opěrného bodu; i zdálo se jim, že se motají pořád dokola.

Konečně dospěli na místo, kde měli pracovat na novém opevnění. Šikovatel Knopp (...)

(......)