Karel Poláček

PODZEMNÍ MĚSTO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

18

Před nimi vyvstala selská chatrč, pokrytá došky s pobořeným komínem. Světlo, které se linulo ze světnice, ozařovalo hromadu sutin, které zbyly z kůlny a stáje. Nebylo viděti vchod, který byl zavalen hromadou trámů. Za oknem, zastřeným pytlovinou, nejasně se míhaly stíny.

„Za mnou,“ hučel Maštalíř, „já se tu vyznám. Držte se mne.“

Mlčky lezli po kluzkých trámech; potom objevila se před nimi cihlová zeď. Malinký pěšák přehoupl se přes zídku a pak pomohl desátníkovi. Za hromadou cihel objevili ukryté dveře.

„Kdo je tam?“ ozvalo se zevnitř.

Ve světelném obdélníku stál voják bez blůzy a dlaní si zacláněl oči.

„To jsme my,“ odpověděl Maštalíř.

„Tak polezte a zavírejte.“

Octli se ve velké světnici, skrovně osvětlené plamenem svíčky. U stolu, pokrytého papíry, seděl vousatý voják se sluchátky na uších. Jiný voják spal na pryčně, s čepicí staženou přes obličej.

Maštalíř zamnul rukama a zadupal.

„Máte tu hezky teplo,“ promluvil lichotivě.

„Máme. A co je?“ odvětil lhostejně jeden z telefonistů.

„Vy jste od osmnáctých?“ zeptal se po chvíli.

„Od osmnáctých.“

„To jo. Včera tu byli od osmadevadesátých. Pracovali na kótě 312. Každou chvíli tu někoho máme.“

Zazívl a dodal: „Slézá se nám to tady jako švábi k pivu.“

Desátník s maličkým pěšákem se usadili na lavici u kamen. Jaroslav si zul boty a rozprostřel promáčené onuce. Maštalíř s obřadnou pomalostí si nacpal dýmku. Kamna sálala horko a malý pěšák mhouřil blaženě oči a rozjasněně se rozhlížel po světnici, chystaje se k rozvláčnému hovoru.

Telefonista promluvil.

„Co je u vás nového?“

„A, to víš…,“ odpověděl Maštalíř. „Pořád stejně.“

„Aha. No jo. Kdy bude mír? Neslyší se tam u vás něco?“

„Co my můžem vědět? My jsme jako na vystrkově. To spíš vy…“

„Kdepak – my!“

Voják se probudil, spustil nohy z pryčny a mžikal rozespalýma očima. Jeho pohled se soustředil na desátníkovi. Mračil se, jako by usilovně přemýšlel.

„Ty tam,“ oslovil Jaroslava, „ty jseš mi povědomej, ne?“

„Já nevím,“ odpověděl desátník.

„Ty mne neznáš?“ zpytoval voják.

„Jaksi si nemůžu vzpomenout.“

„Jakpak ne. Já jsem Šmilauer. Ostáváme v Chaloupkách. Máme tam soukenictví. Já jsem tě hned poznal. A tvýho bráchu znám také. Všechny znám. Všechny obličeje si pamatuju…“

Promluviv toto, opět si lehl. Pak jako by si na něco vzpomněl, vztyčil se na pryčně a zeptal se: „A jak je venku?“

„Zima,“ odpověděl Maštalíř.

„Sakramentský dílo. Zima. A povolit to nechce. No co… Jen když je čím topit. Než rozebereme tenhle barák, bude jaro…“

Zažíval. „A kdo ví, co bude pak… A já si zase lehnu…“ Přetáhl si čapku přes oči a okamžitě chrápal.

„Můžete si také lehnout,“ pobízel druhý telefonista, „já vás vzbudím, nebojte se, stejně musím být celou noc vzhůru.“

„I co,“ řekl Maštalíř, „já raději posedím, ale desátník by mohl.“

„To jo. Desátníku, vlez si za kamna. Tam se ti bude dobře chrnět. Beze všeho. Neměj strach, že to prohraješ. Než se rozední, my tě vzbudíme.“

Telefonista se díval, jak (...)

(......)