Karel Poláček

PODZEMNÍ MĚSTO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

19

Desátník si nasadil čapku a utahoval opasek. Maštalíř se loučil s obyvateli chatrče a děkoval jim za pohostinství. Vousatý telefonista se zamyslil a pak hrábl do poličky upevněné nad stolem a vytáhl odtud dvě šišky chleba. Jednu podával desátníkovi a druhou Maštalířovi.

„Nate, berte…,“ zahučel.

Jaroslav ztrnul a nedůvěřivě pohlížel na dárce. Malinký pěšák zatančil na místě.

„Ale kdepak,“ pokřikoval, „to my nemůžeme vzít, jak byste k tomu přišli… My k vám jenom na návštěvu… na pár řečí a tak… Ne, ne… Přece nebudete kvůli nám škodovat…“

„Jen vemte…,“ bručel vousatý telefonista. „Nám se to beztak válí. Darmo to myši ohlodají. Je jich tu, potvor… My máme chleba dužo. Kam my s tím…“

„Copak telefonisti,“ lichotil se Maštalíř, „to jsou nějací páni. My, infanterácká žebrota, se jim nemůžeme rovnat. Tak pánbíček zaplať. My se už nějak odsloužíme…“

„Není třeba…,“ huhlal vousatec lhostejně, „a koukejte už vymáznout. Ohřáli jste se, tak co. Hnedlinko bude světlo.“ Údolí bylo ještě zaplaveno nočními stíny, ale východ nepatrně zbledl. Ze tmy vystupovaly ostrovy okoralého sněhu. Před nimi ležela bažina, zježená zmrzlým rákosím a ostřicemi. Zdvihl se větřík, posel blížícího se jitra.

Přeskočili starý, napolo zasutý zákop, nedokončené dílo vojáků, kteří kdysi prošli touto krajinou. Maštalíř ustavičně švitořil. Cítil uspokojení, že dostal chleba, ale tupil dárce. Telefonisté jsou povaleči, kteří ustavičně dřepí v teple a hnípají. To je služba, to věřím… Maštalíř by šel za telefonistu hned, bez říkání. To je vyžírka! Jsou tlustí jako bouchoři a sotva vlekou nacpaná panděra, ti telefonisté…

Desátník mlčel. Bylo mu jako nuzákovi, jenž nenadále zbohatl. Tolik chleba, najednou tolik chleba… Zmocnil se ho jakýsi palčivý nepokoj, který provází nečekané štěstí. Něco ho hnětlo, nějaká nespokojenost v něm zahlodala.

– Šetřím, – dumal, – pořád šetřím… ostatní jedí jako nezavření, jenom já se zdržuji… už jsem měl skoro tři čtvrti šišky nastřádáno a najednou… –

Zmátl ho ten dar. Zkazil mu hru, jež napájela jeho obraznost. Bylo mu jako dítěti, jemuž nepozorná noha zašlápne zahrádku, vykouzlenou z dřívek a větviček, zastrkaných do písku. Schválně se obludil hrou, která ho přenášela přes temné, hrozivé pásmo dní a dar telefonistův ho vyburcoval.

Rouhal se štědrým dárcům: – Neprosil jsem se vás. Já i bez vašeho chleba dovedl žít… –

A Maštalíř pravil, odpovídaje svým myšlenkám: „Vy si myslíte, že my, infanteráci, jsme žebrota. Že se třeseme na cizí jídlo. A to zas ne.“

Desátník lámal chléb a cpal jej do úst. Dlouho potlačovaná lačnost se v něm probudila. Dal se do hýření. Počínal si jako nuzák, jenž zoufale se snaží rozházet lehce nabyté peníze. Přisál se k šišce chleba a žvýkal, ústa zalitá slinami.

– Honem, honem… – mumlal, – ať to sním, než přijdeme na místo, oni by na mně loudili… –

Spolkl poslední kůrku a hledal po kapsách drobečky. Maštalíř nejedl, ale rozvážně kráčel, přikyvuje svým myšlenkám. Již přicházeli na místo. V (...)

(......)