Karel Poláček

PODZEMNÍ MĚSTO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

20

Znovu se otevřel nový den a z podzemního příbytku vyklouzl pěšák Maštalíř, aby se vydal na obchodní cestu. Po boku mu visel vak na chléb a na hřbetě seděl zplasklý tlumok. V ušpiněném zápisníku měl zaznamenány objednávky a hlava mu šuměla obchodními plány. Na chvilku se zastavil, aby zpytoval počasí, ale pak vyrazil s tváří dychtivou, přičinlivou.

Jak míjel stanoviště střelců, obracely se za ním hlavy strážních vojínů. Mnohý mu připomínal objednávku hlasem žadonivým, protože zboží valem ubývalo a byla to od Maštalíře velká milost, když někomu vyhověl. Nyní pracoval už jenom za hotové peníze; chudý voják a liknavý dlužník nesměli doufat v ochotu obchodníkovu.

Proběhl úsek své setniny a cihlové dláždění mu připomnělo, že je na půdě setniny šestnácté. Zde jako každého dne proháněl sveřepý Wagenknecht zástup metařů. Uviděl vojáka Herzána, obraz babky z chudobince, vyhnul se opatrně opovážlivému Habětínovi, který s pláštěm volně přehozeným přes ramena, s cigaretou přilepenou k dolnímu rtu pozoroval s drzým úsměškem dav metařů, který se tetelil před chmurným šikovatelem Wagenknechtem.

I prošel prostranstvím, které se nazývalo General Diwok-Platz, a zde zase spatřil vojáka, který stál na valu a po pás obnažen vystavoval se mrazu. Pozoroval, jak nabírá z jídelní misky vodu do dlaní, jak si drhne hruď. I otřásl se: – Brr, děkuji pěkně! –

I pravil k sobě: – Ne, miláčku, máš to marné. Já bych toho nechal. Nemoc si neuženeš, do špitálu se nedostaneš. Vojáka se nic nechytne. –

Odvrátil se od tohoto obrazu a pílil vpřed s tvářností člověka, který nemá čas a jejž naděje na zisk udržuje v ustavičném pohybu. V cvalu nechal za sebou úsek pátého praporu. Všude odpovídal roztržitě na pozdravy známých a nedbal posměšků lelkujících, jichž bylo dost i v podzemním městě. Dorazil do příkopu, obloženého pažením z fošen, kde všechno dýchalo ladností a budilo podiv čistým uspořádáním. Zde se vcházelo do podzemních příbytků po třech stupních z přitesaného kamene. Bylo viděti dveře hnědě i bíle natřené, s mosaznými klikami a zámky; mnohá okénka byla zastřena krajkovými záclonami a pažení oken ozdobena odstřižky barevných papírků. Zdejší obyvatelé šňořili své příbytky ozdobami sehnanými v opuštěných městech. Byla to sídliště vrhačů min, kteří tu žili poklidným životem, neznepokojováni execírkou ani černou prací. Byl to národ šviháků, který trávil čas v lenivém přemítání, jak zdokonaliti svůj zevnějšek. To byli vrhači min, kteří nosili jezdecké kalhoty, napodobujíce kavalerii, a ovinovali si nohy kamašemi křížem, aby jejich lýtka připomínala kuželky. Nebylo tu křiku, který se rozléhá tam, kde se lidé povzbuzují k práci. Mravy a zvyky se lišili vrhači min od pěchoty; měli se za něco lepšího; svoji zbraň vyvyšovali nad jiné; tvářili se hrdě a nezahazovali se s usmoleným pěšákem.

Byly doby, kdy Maštalíř sdílel nenávist svých druhů vůči marnivým a vypínavým vrhačům min. Ani nyní neschvaloval jejich domýšlivost a vychloubání. Avšak v poslední době měl (...)

(......)