Karel Poláček

PODZEMNÍ MĚSTO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

33

A než bys řekl švec, už tu byl zase. Přinášel rozkaz, že četař Náhlovský byl určen za velitele polní stráže.

Četařova tvář ztmavěla. V návalu zlosti popadl čepici a udeřil jí o zem.

„Tak tady to máme!“ zařval. Znovu praštil čepicí o zem.

„Já za to nemůžu,“ děla ordonance omluvně, „uložili mně, abych to vyřídil…“

Četař bouřil. Viděli jste tohle? Ženou starého otroka, který prodělal bosenskou okupaci, do toho psího počasí. Za svou dlouhou službu naučil se mlčet. Nikdy neodmlouval zkornatělý poddůstojník, jehož prsa zdobily mnohé křížky a kovové peníze. Za ta dlouhá léta, která strávil v kasárnách, zapomněl na civilní život a odnaučil se užívat svobodné vůle. Mlčky přijímal rozkazy a vycvičil nemalý počet nováčků.

Proto brzy překonal svůj hněv. Vojenská kázeň, která prolnula všechny buňky jeho těla, nabyla vrchu. Zamračeně nasadil si čepici a povstal. Rozhlížel se po krytu, aby určil vojáky, kteří s ním půjdou na stráž.

Svobodník Semecký půjde jako závodčí stráží. Svobodník ani nemrkl. Mlčky vstal, prohlédl si pušku a počal se strojit. Vojáci se schovávají jeden za druhého. Nejraději by zalezli jako myši. Četařovo oko spočinulo na Trachtovi.

„Trachta, strojit!“ řekl suše.

Cukrář se zatetelil. Začal prosit, bědovat.

„Proč právě já…,“ zakvílel, „copak tu nejsou jiní? Četaři, mějte uznání. Mám takový gicht^[119], že bolestí sotva lezu… Já opravdu bych rád, já se nikdy neulejvám… vy to dobře víte, ale nemůžu, četaři, pánbůh ví, že nemůžu…“

„Půjde Trachta!“ opakoval četař bezzvučným hlasem. A když cukrář stále kňučel, dodal poddůstojník tvrdě: „Už jsem řekl!“

Domobranec Andrlík by rád přiložil polínko.

– Dobře tak, četaři, tak na něho, pernikáře! Služba je pro každého. Nemusil tu mezi námi být, kdyby mu nebylo líto peněz. Co pohledává bohatec v zákopech, mezi námi, chudáky? Dobře, dobře četaři, s takovými se musí točit. –

Byl však jako putička; ani hlásku ze sebe nevydal šedý domobranec, který by jindy zahrnul nešťastného pernikáře jizlivými slovy. Ale v této chvíli by nerad na sebe upozornil. Četařovo oko kroužilo po sklepení. Jeho pohled se vyhnul Andrlíkovi. Šedý domobranec trochu okřál. Poddůstojník určil vojáka Hynka. Slabomyslný Hynek se probral z dřímoty, zívl a lhostejně shledával svou výzbroj.

„Bureš!“ vykřikl četař.

Nikdo se neozval.

„Jednoroční dobrovolník Bureš!“ opakoval četař.

Stanové plátno, které zakrývalo lože praporčíka Klepše, se poodhrnulo. Praporčík, zarudlý a s rozepjatou blůzou, se rozkročil před četařem.

„Co chcete?“ ptal se, nasupiv obočí.

„Hledám Bureše,“ odpověděl Náhlovský.

„Co je s ním?“

„Má jít se mnou na feldvachu^[120]…“

Praporčík založil si ruce a kose se ušklíbl.

„Bureš nikam nepůjde. Je nemocen,“ řekl.

Četař počal rozkládat. Vypočítal, že četa prořídla tak, že sotva stačí na normální službu. Někteří jsou nemocní, jiní musili na práci a zbytek šel do strážní služby. Četař si nemůže pomoci. Bureš musí nastoupit. Vojna je pro jednoho jako pro druhého.

(...)

(......)