Karel Poláček

PODZEMNÍ MĚSTO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

34

Huíí… uááá… v kole se prohánějí obrovské košilaté postavy ze zvířeného sněhu a smolná noc se ozývá zlobnými, naříkavými hlasy. Jako by duše zemřelých vojáků si stěžovaly na tu zatracenou službu, na tu věčnou dřinu a zlořečené plahočení bez konce. A pokoj nebude a nebude! kvílí vichřice.

Hlouček vojáků, oděných v sněhové pláště, cupe za četařem Náhlovským. Klapla vrátka, která oddělují zákop od drátěných překážek. Za těmi vrátky mizí harmonikář Erichleb; tentokráte nic mu nepomohlo jeho umění; doma musil nechat harmoniku a následovat četaře na polní stráž. V druhém vojáku poznal desátník Štědrý vojáka Hynka. Skrčený mužíček pokojně prochází vrátky; nikdy neodmlouvá, vždycky je tichý a poslušen na slovo; kam ho ráno postavíš, tam ho večer najdeš. Takový byl již doma, v okresním městě, kde stával před vchodem chrámovým a natahoval dlaň; byl trpěliv k šprýmům měšťanů a oddaně se usmíval bezzubými ústy. Za vojákem Hynkem kluše cukrář Trachta; desátník Štědrý slyší, jak hlasitě proklíná svůj osud. Jednoroční dobrovolník Bureš se třese chladem a žalostně vrní jako děcko ve vlhkých plenkách. Svobodník Semecký, švihák a ctitel žen, uzavírá průvod.

Desátník v duchu sleduje pouť polní stráže. Zná dobře tu cestu. Kolikrát již kráčel onou klikatou stezkou mezi dráty, tak úzkou, že vojáci musí za sebou husím pochodem, aby jim ostnatý drát nerozedral šat. Stezka vede do příkopu, který ústí v hluboké jámě. Tam ukryti po bradu dvě hodiny budou stát ti vojáci v hlubokém mlčení. Z jámy vede štola k vysunuté stráži. Každých deset minut vyšle četař jednoho vojáka do té díry; tam pozoruje ukrytého nepřítele, neviditelného a zlověstného v tom tichu a nehybnosti.

Jaká to noc! Jaká to smutná, nekonečná noc, složená z rozbředlých vteřin… Vichřice s hvízdáním prolézá křivolaké chodby, metá do tváře hrsti štiplavého sněhu a neurvale lomcuje vojákem. Člověk je tak osamělý jako v hrobce. Na stanovištích střelců stojí vojáci v kopřivových stejnokrojích. Třesou se jako opuštění psi. Samý mladý kluk. Neznámé tváře. Staří vojáci odcházejí a desátník Štědrý tu pomalu zůstane sám. Nebude mít jediného přítele v celém podzemním městě.

Smutná noc! Kdyby aspoň někde vystřelili… Občas vyšlehne světelná raketa a tehdy je vidět, jak se čeří voda, která naplnila starý granátový trychtýř. Raketa uhasne mezi dráty a opět obklopí člověka hluchá temnota.

Desátník Štědrý se snaží přemýšlet, ale není o čem. Jediné myšlenky nevykřeše z unavené hlavy. Snaží se přivolat nějakou vzpomínku, ale není, zdá se, nač vzpomínat. Všechno zavalila tma, pruhovaná šikmými přívaly lepkavého sněhu.

Jednadvacet, dvaadvacet, třiadvacet, breptá desátník. Potom přijde třicet… a když bude třicet, bude i šedesát… To máme jednu minutu pryč… Po minutě přijde druhá minuta…

Vojáci mají čepice staženy přes uši. To není dovoleno. Desátník by jim chtěl nařídit, aby si obnažili boltce. Avšak nemůže udělat krok. Těžký jíl přisál se mu na boty a připoutal ho k zemi. Kdyby se dalo chodit, pak by (...)

(......)