Karel Poláček

PODZEMNÍ MĚSTO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

35

Vítr si ještě několikráte povzdychl jako usínající člověk, načechral sypký sníh a ulehl. Bylo ticho a měkce se sypaly sněhové vločky. Krajina se ve tmě blyštila jako rybí břicho. Jeden ze strážců vystřelil; z tesknoty, z nudy, aby ušla chvíle. Desátník ho tiše napomenul. Neví ten voják, že je zakázáno střílet, nemáme-li cíl před očima? Zapomněl, že se má šetřit náboji?

Z polí vanula štiplavá svěžest. Desátník pocítil, že ho zebou nohy. Počal běhati do kolečka a bručel: – Píšu, píšu patnáct, ještě jednou patnáct… –

Voják zachřestil zámkem a vyňal prázdnou patronu, kterou uschoval do kapsy. Občas vybíhali rozespalí vojáci před kryt a močili jako opilci před hospodou. Všichni byli nachlazeni a trpěli podrážděním měchýře.

Desátník zadupal a kroužil pozpátku.

– Nevěříš-li, tovaryši, napiš si to sám… – odříkával školským hlasem.

Mezi drátěnými překážkami se náhle oslnivě zablesklo. Rrrá… ziúú… Prudké výbuchy protrhly ticho; sníh se zdvihl a zavířil; bylo slyšeti naříkavý svist granátových střepin.

Vojáci na stráži se vrhli k zemi. Opět zahromovaly výbuchy. Pak bylo ticho.

Za chvilku se počal zákop plnit lidmi. Muži polosvlečení, s botami na boso vybíhali z krytů a vyptávali se, co se děje. Někteří se chápali pušek a počali bezuzdně střílet, nazdařbůh do vzduchu. Ve zmatku se zrodila zvěst, že nepřítel se probil až do rezervních zákopů a všechno počalo prchat jedním směrem. Vtom se objevil šikovatel Knopp. Zahulákal: „Ruhe! Co je to? Všichni na svá místa!“

Šikovatelův hlas působil konejšivě; vojáci se počali shromažďovat do rovných řad. Vtom cvakla vrátka, která oddělovala zákop od drátěných překážek. Přihnal se četař Náhlovský a za ním jeho mužstvo. Jejich bílé pláště i obličeje byly zality bahnem. Svobodník Semecký vřeštěl: „Kruci! Ti nám to nandali!“

Harmonikář Erichleb mával čapkou a řval: „Já to věděl! Já to říkal!“

„Bude-li pak ticho!“ zaburácel šikovatel. Vojáci umlkli, i bylo slyšet střelbu z pušky.

„Kdo to tam střílí?“ ptal se šikovatel.

„To bude asi Hynek…,“ s námahou odpověděl četař. „On tam zůstal a praží do toho…“

Zlostný hlas zaječel: „A kde je Trachta?“

Šedý domobranec se protlačil k četaři a zaútočil na něho: „Kde je Trachta? Kde jste nechali pernikáře?“

Místo četaře odpověděl Erichleb: „On je na horchpostě^[125]. On tam zůstal…“

„Vy jste ho tam nechali…,“ zaúpěl Andrlík, „vy jste mu utekli, vy uličníci, a nechali jste ho tam… Kde je Trachta? Ptám se vás, kde je Trachta?“

Nadporučík Král se proklestil mezi vojáky a stanul před četařem. Patrně se právě vzbudil, neboť si zapínal blůzu a připínal si opasek.

„Co se děje, četaři?“

Četař se chystal odpovědět, ale vtom se ozval zoufalý křik: „Bureš! Je tu Bureš?“

„Hier!^[126]“ odpověděl hlas.

„Bureši, Bureši, to jsi ty? Co je s tebou, kamaráde? Nic ti neudělali? Pojď sem ke mně, staroušku, pojď ke Klepšovi…“ Praporčík Klepš obskakoval jednoročního dobrovolníka, dotýkal se jeho tváře, objímal jej kolem pasu a přerývaně se smál a (...)

(......)