Karel Poláček

PODZEMNÍ MĚSTO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

37

Po dlouhé měsíce se na východní frontě nic nehnulo. Korespondenční kancelář nemohla hlásit žádné boje a znudění čtenáři odkládali noviny s hubováním. Špatné počasí tlumilo bojechtivost. Když prší, nikdo netouží po vítězství, nikdo se nechce vyznamenat; ba nechce se ani umírat. Bojovníci na obou stranách podobali se polní zvěři, která se oddává zimnímu spánku. Neradi opouštěli svá doupata a tlačili se ke kamnům, neboť jejich zimomřivá těla žíznila po teplu.

Armádní velitelství zasypávalo divizní štáby dotazy, proč se nic neděje. Proč nejsou bitvy, při nichž je mnoho padlých a skvělá kořist? Všichni byli lačni na zprávu o vítězné seči.

V té době přišel nadporučík Král s udáním, že polní stráž zbaběle prchla před nepřítelem. Důstojník byl přijat nemilostivě. Jakže? Přináší poselství o vojácích zbabělých, když velitelé chtí slyšeti o hrdinských skutcích vojínů horlivých, kteří pamětlivi své přísahy ochotně vystavují kůži nebezpečí? Dali mu na srozuměnou, že nyní není vhodná chvíle trestat pro výstrahu a upevnění bojechtivé mysli. Přišel čas velebení a povýšení. Bylo třeba slávy, nikoli odplaty. Proto velitelství přijalo teorii, že u dvorce Konstantinówky se utkala naše polní stráž s velkou nepřátelskou přesilou; naši vojáci vytrvali v prudké palbě a zahnali lítého nepřítele na útěk; naši vojáci pokryli své zbraně slávou a náleží jim dík a pochvala.

Nadporučík dostal vynadáno, i odcházel zmaten; vrtěl hlavou, pohyboval rty a trpce se usmíval; to je tedy odměna za horlivost ve službě; nu, dobrá, páni, dobrá…

Četař Náhlovský dostal rozkaz, aby se se svým mužstvem představil veliteli pluku. Plukovník chce poznat hrdiny a vyslovit jim svoje uznání. Vojáci vyklepávali své pláště, čistili zbroj a mazali obuv. Povolali od štábu holiče. Pucivous se dostavil se svým kufříkem, ve kterém měl složeny nástroje. Vynesli před kryty bedničky a posadili se na ně s kusem plátna pod bradou. Holič se svým pomocníkem po řadě mydlil četaře, svobodníka Semeckého, harmonikáře Erichleba, jednoročního dobrovolníka Bureše a vojáka Hynka. Kolem se seběhli vojáci a přihlíželi, jak holič seškrabuje tvrdé četařovy štětiny; jak jezdí břitvou po svobodníkově tváři, na níž vousy tvořily hubené ostrůvky; pucivous měl značnou práci s harmonikářem, neboť jeho obličej byl trudovitý; zato však byl brzy hotov s jednoročním dobrovolníkem, jehož tváře obrostly měkkým pýřím; s vojákem Hynkem užili mnoho legrace, neboť holič mu mýdlem zaplácal ústa, nos i oči.

Lelkovali po zvyku zahalečů a poznámkami provázeli holičovu práci. Šprýmy se soustřeďovaly na Hynkovu osobu. Prosťáček byl uznán za šaška celého praporu.

„Tak co, Nácku,“ hovořili, „ty jsi prý od teďka hrdina?“

Hlupáček se dětsky usmíval bezzubými ústy.

„A dejte pokoj, hoši… Jakýpak hrdina?“

„Jak by ne? Prý jsi zahnal Rusy na útěk…“

„Jaké Rusy? Já jsem nikoho neviděl.“

„Tak proč jsi střílel?“

„Inu, ono to bouchalo, tak jsem taky bouchal…“

Ozval se rachotivý výbuch smíchu. Tenhle Hynek, no ne… (...)

(......)