Karel Poláček

PODZEMNÍ MĚSTO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

38

O půl desáté dopoledne stáli muži s četařem na křídle na malém prostranství před sídlem velitele pluku. Úhledný plukovníkův kryt byl srouben z borových, na hnědo natřených trámů; mezery mezi trámy byly vyznačeny bělobou. Průčelí a pažení oken byly ozdobeny složitými a umně vyřezanými ornamenty. Za okny rozkládal své široké listy aron a chudě kvetla fuksie. Obydlí plukovníkovo pokrývala střecha ze silných kmenů; na střeše ležela vysoká vrstva hlíny, maskovaná chvojím.

Vpravo od plukovníkova domku stál kryt plukovního pobočníka, k němuž přiléhala kancelář; odtud se dral klepot psacího stroje; oknem bylo viděti, jak písař obsluhuje snímací přístroj^[134]. Vlevo pak stálo dlouhé stavení s nápisem nad dveřmi K. k. Offiziers-Messe^[135]. U otevřeného okna stál kuchař a paličkou bušil do kusu masa. Dva muži s oholenými hlavami seděli před vchodem a škrabali brambory. Bylo cítiti čpavý zápach cibule. Opodál stál chlívek, zrobený z beden. Neviditelný vepř žalostně kvičel a otřásal svým vězením.

Ze dveří plukovního velitelství vyšel stařec s huňatým obočím a šedým, přistřiženým knírem. Tučná hlava bez krku seděla na nízkém zlatém límci; po boku se mu houpala krátká, šedě natřená šavle. Následoval ho pobočník s pěstěným, velmi sebevědomým vzezřením, kráčel houpavým krokem světáka a jeho žluté, elegantní botky okázale vrzaly. Jeho obličej pokrýval neurčitý, úřední úsměv.

Plukovník přistoupil k řadě. Vojáci se vztyčili. Velitel obešel raport a jeho staré, vybledlé oči jedním pohledem se zabořily do zkamenělých obličejů, sečtly knoflíky a prozkoumaly každý záhyb oděvu. Byl to zrak, před nímž nezůstane nic utajeno a který vidí až do žaludku. Plukovníkův obličej, protkaný fialovými žilkami, se zastavil před četařem. Zeptal se ho po jméně a jak dlouho slouží. Poddůstojník odpovídal oním vysokým, nepřirozeným hlasem, jakým hovoří vojáci se svými představenými.

„Čech? Němec?“ tázal se velitel.

„Poslušně hlásím: Čech.“

Plukovník pokynul hlavou.

„Kde jste bojoval?“

„U Valjeva, Šabace, v Dukle, u Gorlice…“

Plukovník opět zakýval hlavou.

„Raněn?“

„Poslušně hlásím: dvakrát.“

Staré oči se usmály a velitel pravil tiše: „Schön…“^[136]

„Umíš německy?“ ptal se svobodníka Semeckého.

„Poslušně hlásím: neumím,“ zakřičel svobodník.

Plukovník zavrtěl hlavou.

„Máš umět, když jseš Gefreiter^[137],“ pravil vyčítavě. „Byl jsi raněn?“

Svobodník hlásil, že nikdy nebyl raněn, ale že v Karpatech onemocněl úplavicí. Plukovník nespokojeně zavrtěl hlavou a podíval se na něho vyčítavě.

„To není hezké, Gefreiter,“ děl zachmuřeně, „wegen ein bischen^[138] úplavice si lehnout do postele. Já jsem taky nemocný a musím dělat službu… Měl bych tě zavřít, Gefreiter…,“ dodal a obrátil se k jednoročnímu dobrovolníkovi.

Jednoroční dobrovolník Bureš hlásil, že je poprvé v poli. Plukovník svraštil obočí a výhružným pohledem vpil se do růžové, hladké tváře. Voják ucítil, jak mu zabrněly nohy; oči za brejličkami úzkostně zamžikaly.

„Also zum erstenmal (...)

(......)