Karel Poláček

PODZEMNÍ MĚSTO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

39

V noci býval ještě mrazík a pod nohama stráží skleněně chrupaly zmrzlé louže. Jitra bývala naplněna hustou mléčnou mlhou, která lechtala v obličeji jako babí léto; a na ostnatých drátech se houpaly třpytné korálky rosy. Avšak když vyšlo slunce, tehdy všechno zadýchlo teplem. Vojáci se pohybovali křepčeji, veseleji. Vítr nadouval prádlo, které rozvěšeno na provazech se sušilo na valech. Šikovatel Wagenknecht honil mužstvo, aby čistilo příbytky a vyklizovalo zákopy. Všude bylo slyšeti jeho chraptivý hlas. Muži se pohybovali v řadách, a mávajíce košťaty, metli smetí na hromady. Wagenknecht vyzýval také vojáka Habětína, aby pomohl při uklízení. Avšak Habětín neslyšel. Posměšně se šklebil a zvolna mnul cigaretu mezi prsty. Mluvil k sobě: – Toho félu budu muset odkrouhnout. Já ho oddělám, psa. Už dlouho se mi tu nebude roztahovat… –

Jizva na šikovatelově tváři se podlila krví. Odvrátil se a ještě více křičel na vojáky.

Polní kuchyně s večerní kávou dojížděly do zákopů již za světla. Při čtení rozkazu nemusil službu konající držet rozžatou svíčku, aby důstojník viděl na hektografované řádky. Zděný komín, pozůstatek ze zničeného dvorce Konstantinówky, vrhal dlouhý stín na krajinu, zalitou purpurovým světlem. Aeroplány vrčely nad krajem jako těžcí brouci. Častěji než kdy jindy ozývala se ruská baterie za zkomoleným lesem.

Tehdy přišel rozkaz, aby byla vyslána hlídka k nepřátelským zákopům. Patrola se měla co nejblíže připlížiti k ruským opevněním. Bylo jí uloženo, aby nahlédla do cizích příbytků, aby vyzkoumala skryté úmysly nepřátelského podzemního města. Velitelem hlídky byl ustanoven nadporučík Král. Důstojník se zatetelil hrdostí. Hle, říkal si, tak přece si vzpomněli na nadporučíka Krále. Když jde o podnik nebezpečný a odpovědný, pak vědí, že je nadporučík Král na svém místě.

Důstojník předstoupil před shromážděné mužstvo a vyzval, aby se hlásili dobrovolníci. První zdvihl ruku voják Habětín, neboť příliš se nudil v podzemním městě, jehož pravidelný, spořádaný život popouzel jeho vrtkavou mysl. Protivili se mu váhaví a pokojní obyvatelé, kteří chodili ze služby do služby a tupě nesli tíhu denních starostí. Zachtělo se Habětínovi něčeho mimořádného a nezkrotný duch zahořel touhou po dobrodružství. Byl chtivý kořisti a snad také doufal, že přibude nové vyznamenání na jeho chlubná prsa.

– To si dám říci… – radoval se. – To je zas jednou dobrý nápad. Však jsem už potřeboval nové botičky. Moskali mají boty extrovní a já musím chodit v takových škrpálech… Moskali mají cukr i čaj. Možná, že budou hodinky s řetízkem… –

– Někoho podřežu… – brumlal. – Někoho rozpářu. Ukážu vám, kdo je Habětín! Sssakra…! –

Druhý vystoupil z řady pěšák Herzán. Všichni se podivili a nejvíce nadporučík Král. Pěšák Herzán se pohyboval jako neživý stroj; nemluvil, s nikým se nebratřil a ani krapet citu neoživoval jeho dřevěnou tvář. O nic se nehlásil, dal se odstrkovat a pořád víc a více se zarýval do sebe.

Tentokrát však vstoupil do něho život, i (...)

(......)