Karel Poláček

PODZEMNÍ MĚSTO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

40

Klapla vrátka, která oddělují zákop od drátěných záseků. Hlídka se vrací. Černé postavy s puškou, zavěšenou kolem krku, skákají do příkopu. Dopadli, snímají pušku a mlčky si utírají pot.

„Tak co, hoši?“ oslovil je svobodník Semecký. „Už jste tady? Co je nového? Jak jste se měli?“

Avšak hoši nedávají odpověď. Nehnutě stojí s pažbou u nohy, jako by na cosi čekali. Svobodník rozeznal vojáka Habětína a opakoval svou otázku. Avšak ani Habětínovi není do řeči. Místo odpovědi mávl jenom rukou. V tom skočil do příkopu nadporučík Král. Sotva doskočil, již zakřičel: „Kdo má tady službu?“

„Já,“ přihlásil se svobodník.

„Sofort Alarm!“^[149] vřískl nadporučík. Jeho hlas přeskakuje rozčilením a zlobou.

„Alarm! Alarm! Všechno nastoupit!“

Někdo udeřil do kovové desky. Služba běží zákopem jako s hořící pochodní. Otvírá dveře krytů a huláká: „Alarm! Všechno ven! Alles antreten!^[150]“

Alarm! Ustavičně bouří kovová deska jako neklidné srdce zvonu. Vojáci se vztyčují na spařené slámě; mhourají slepenýma očima nechápajíce, co se děje. Nad nimi stojí ordonanční voják a netrpělivě povykuje: „Slyšeli jste? Alarm! Všecko ven!“

Někdo rozsvěcuje svíčku. Vojáci shledávají kusy oděvu. „Pročpak je alárum?“

„Copak se stalo?“

Nikdo nic neví.

„Hrom do škopku!“ kleje četař Náhlovský. „Zase nějaká polízanice…“

Při mihotavém světle svíčky navléká si plášť a utahuje opasek.

„Co si máme vzít, četaři?“

Starý poddůstojník obrací k vojákům svou zmačkanou tvář. „Popadněte, co popadněte,“ hartusí netrpělivě. „Břízu, patrontašky, bajonet. A už ať jste venku!“

Zákop se probudil. Vojáci strkají do sebe lokty. Někteří se obuli pouze na boso; jiní spěšně ovinují kamaše. Přikvačil šikovatel Knopp; svítí si elektrickou lampičkou a snaží se do nepokojného houfu vnésti pořádek.

Mezi vojáky zakmitl se bílý psík s černou skvrnou na oku. Pes tančil na zadních nohách, ryl čumákem v záhybech plášťů; vrtěl zkomoleným chvostem a třásl se horlivostí; jevil nesmírnou radost, domníval se patrně, že poplach byl nařízen k jeho potěšení; hlasitě štěkaje, zval vojáky ke kratochvilné hře. Skočil Andrlíkovi na prsa. Šedý domobranec ho nevrle plácl přes zadek. Pes se polekal a zakřičel skoro lidským hlasem: „Ježíš Maria!“ V okamžiku však zapomněl na příkoří a počal harmonikáři Erichlebovi dychtivě olizovat ruku.

Vtom objevil se major Klofanda. Jeho chůze byla hřmotná, málo slibující. Za ním se plížil nadporučík Král, omluvně rozhazuje rukama. Major hryzl knír a vztekal se. Nadporučík cosi mečel a v odpověď major zaburácel: „Schmarrn! Ich will nichts hören, Herr Oberleutnant!“^[151]

Na jeho rozkaz chopili se vojáci pušek a hnali se ke střílnám. Na pravém i na levém křídle počaly práskat výstřely. Zarachotily kulomety. Pes v nadšení počal vysoko vyskakovat.

„Foxl, zu mir!“^[152] křikl jeho pán a zamával bičíkem. Psík přiblížil se k majorovým nohám. V jeho kňučení se ozývala výčitka: – Ostatní si mohou hrát a já ne? –

Počaly bouchat raketové bambitky. Červené (...)

(......)