Karel Poláček

PODZEMNÍ MĚSTO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

41

Stalo se, več nikdo nedoufal, do krajiny, rozryté příkopy, sešněrované drátěnými zásekami, vtrhlo jaro. I tato země, usoužená, uhnětená, tisíci vojenskými botami pošlapaná, vydýchla. Cosi se pohnulo, i zdálo se, že nový život proudí hlínou i kameny, ba i ostnatým drátem. Naběhl zkomolený les novou mízou; a pod vysokým nebem veslovalo hejno čápů. Ptáci hleděli s nataženým krkem k vzdálenému cíli, k stojatým vodám, kde je možno oddati se tichému přemítání. Děla namířila svoje mosazné hlavně k nebi, neboť v čistém azuru plula letadla a nepřátelští letci vyzvídali, co se děje v podzemním městě.

Vojáci se oslovovali s rozzářenými obličeji.

– Už nám to nastává. –

– Ba, ba… Pěkný čas. –

– Však to dalo na sebe čekat. –

Bylo jaro a mladé slunce milostně zářilo na podzemní město. A tehdy seděl na vrchu zákopu voják Habětín. Hebký vítr čechral jeho kudrny a hrál si s rozhalenou košilí, obnažuje velkého dvojhlavého orla, vytetovaného na kosmaté hrudi. Střely bzučely kolem něho, ale voják Habětín toho nedbal. Jarní den vzbudil v něm barevné city, jimž mdlý duch odpíral dát tvar myšlenek. Byl nepokojný jako zvíře; větřil, nastavuje chřípí hravému vánku.

– Někoho rozpářu! – vrčel. – Někoho oddělám… –

Vzpomínal na prašné silnice, vroubené zkroucenými švestkami, na ty nekonečné cesty, které vedou do širého světa. Vzpomínal na zpustlé krčmy mezi fabrikami a nedostavěné činžáky; na divoké pitky uprostřed smělých druhů. V zrcadle vzpomínek jevila se mu i trestnice místem veselí, družnosti a jasné pohody. Ti staří basaři, to jsou přece lidé… S nimi je pojednání. Ne jako v podzemním městě. Zde nejsou lidé – to jsou kadečky s kyselým zelím.

Šikovatel Wagenknecht na něho zavolal. Ať prý jde pomoci při sbírání prázdných patron. Wagenknecht vedl s Habětínem ustavičný zápas. Chtěl přemoci toho hrdinu, jehož prsa jsou ozdobena vyznamenáními za statečnost. Snažil se přiměti ho k poslušnosti jako ostatní vojáky.

Habětín se ani nepohnul. Šikovatel opakoval svůj rozkaz. A voják pomalu otočil hlavu a stříkl posměšně slinou směrem, kde stál šikovatel Wagenknecht. I setrval na svém místě s čelem temným a očima divokýma; cítil, jak se mu zlost plíží do cév.

– Toho musím poznamenat, – pomyslil si se vzteklou radostí. – Wagenknechta musím přizabít. Já… já ho musím oddělat, jiná pomoc už nebude. On si o to už dávno loudí… –

Bylo mu chladno, i slezl z náspu. Počal se klackovat s rukama v kapsách a s rameny sehnutými; jeho oči byly krhavé a tvář měl zlověstnou. Kalným pohledem kroužil kolem sebe a mručel: – Jestli mně přijde někdo do rány, tak ho nakopnu. Už mne to všecko nasírá… –

Spatřil Rabocha, sluhu nadporučíka Růžičky. Mužík rejdil po zákopech s tváří zardělou, ve které jako by kypěl utajený smích. Oči mu hrály jako nepokojné myšky; všude nastavoval uši. Nořil se do krytů a opět vybíhal, kvačil jako s talířem horké polévky. Od příbytku k příbytku roznášel zprávu: Pluk se bude stěhovat. V městě Lucku jsou připraveny vagony. Ve štábech (...)

(......)