Karel Poláček

PODZEMNÍ MĚSTO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

4

Ti, kteří stáli vpředu, nahlíželi oknem do světnice a viděli vojáka, sedícího na zemi, kterému lékař rval vykotlaný zub. Sanitní poddůstojník svíral pacientovu hlavu mezi koleny a držel ho za ruce. Lékařova tvář byla pokryta potem. Patrně zápolil s bolavým zubem již delší dobu.

Po chvíli se zástup zavlnil, aby propustil ošetřeného vojáka. Muž vyšel ze dveří, mlčelivý a chmurný, jednou rukou si zakrýval zmučenou tvář a v druhé držel kus vaty. Vydal se na cestu, chvílemi odplivuje chuchvalce krve.

Čekající nemocné omrzel hovor. Umlkli a jenom naslouchali zvukům, deroucím se z chaty. Podle křiku, který se rozléhal v jizbě, usuzovali, že lékař je dnes ve špatné míře a že u něho nepochodí.

Konečně přišla řada na Maštalíře. Malinký pěšák si očistil obuv o kus pytle, který se válel před prahem, a odhodlaně vstoupil do jizby, dobře věda, že se mu nedostane vlídného uvítání. Byl tu znám jako falešný groš. Jeho zrak se setkal s pohublou, olivovou tváří mladého sanitního poddůstojníka. Po mladé tváři přeběhl úsměv; také Maštalíř se přátelsky pousmál. Znal poddůstojníka dobře a dojímal ho jakýsi tajný smutek, který zíral z tmavých očí tohoto jinocha. Věděl, že je to syn zámožných rodičů a že teskní touhou po domově. S nikým se nepřátelí a stále o něčem přemítá. Malinký pěšák cítil něžný soucit s mladíkem, protože byl pěkné tváře a protože byl bohatý a na vojně nikoho neměl.

Rozjímal: – Chtěl by být doma u maminky, kde má teplo a čisto. A já mu to věřím. Tahle vojna není pro ty, kteří jsou majetní a mají vzdělání. Vojna je jenom pro chudé, kteří snáze nesou tu všivou šlamastiku. –

– A možná, že má doma slečnu, která po něm touží. To toho hocha sužuje. A já mu to věřím, vždyť jsem býval také mlád… – 

Tak dumal Maštalíř a čekal, co se bude dít. Štábní lékař stál k němu zády a dýchal na okenní tabuli, pokrytou zmrzlými obrazy kapradin a květů. V kamnech hučel oheň a v jizbě pod nízkým stropem nehybně stálo dusné horko. Maštalíř si liboval: – Mají tu teplíčko jako v huti. Když je teplo, všechno je veselejší, i vojna je veselejší… –

Lékař se zhurta obrátil. Spatřiv Maštalíře, vyboulil oči a celý se zježil.

„Už jseš tu zas?“ zařval. „Co jsem ti říkal, ty ksindle? Co? Už jsi zapomněl, že mně sem nemáš lézt? Co je s tebou?“

„Poslušně hlásím, pane štábsarzt^[16]…,“ počal malinký pěšák, „já mám tuhle takové píchání, že opravdu nevím…“

„Píchání,“ poškleboval se lékař, „on má píchání. Já mám také píchání.“

„A pak mám v kříži takové suché lámání, že celé noci nespím, oka nezamhouřím, to jsou bolesti, že…“

„Lámání. Nicht schlecht. Er hat lámání, der Hund. Já ti dám lámání, du Erzschwein. Lámání! So ein Simulant!^[17]“

„Ven, du Maulaff^[18]! Ať už tě tu nevidím!“

Sanitní poddůstojník se sklonil nad svou knihou, aby ukryl svůj úsměv. Maštalíř srazil podpatky a vyšel ze dveří. Čekající zástup ho zasypal otázkami: „Co je? Jaký je dědek?“ Malinký pěšák mávl rukou: „Ani se neptejte. Jako tygr. Nejraději by jednoho sežral.“

Odloučil (...)

(......)