Karel Poláček

PODZEMNÍ MĚSTO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

5

Odumíral krátký zimní den, na zbělenou krajinu se kladly jemné stíny, i umlkal ruch ve vsi Malínu a tu i onde zažíhali světla. Avšak polní opevnění se probouzela, neboť podzemní město žilo nočním životem. Z nesmírné dálky, zahalené houstnoucí tmou, bylo slyšeti krátkou sérii kulometu. Zelená raketa vzlétla nevysoko nad obzor a světelná koule uhasínala kdesi za pahorkem. Opět se zdvihl vítr, který hnal před sebou sloup sněhových vloček. A Maštalíř se točil podle větru, který mu rozhaloval plášť, a kráčel po houpavém mostě přes bažinu. Po celodenní trampotě probudil se v něm naléhavý hlad. Lámal zkřehlými prsty ztvrdlou skývu a lačně polykal sousta nahořklého chleba.

V duchu pak přehlížel řadu obchodů a přepočítával zisky. Na prsou cítil pytlíček s uloženými penězi a liboval si. Neboť obchod mu vzrůstal, jeho známosti se rozšiřovaly a už také vojáci od jiných útvarů používali jeho služeb. Blahopřál si, že není jako jiní, kteří krejcar neudrží a hned všechno utratí.

– Druzí maníci, – rozjímal, – musí najednou prožrat celý žold. Pak mají něco mít. Já ale mám a budu mít ještě víc. Já jsem člověk opatrný a ve všem se vyznám. A zase pošlu ženě nějaký groš, aby viděla, že na ni pamatuji. –

Jeho obraznost rozkvetla a už viděl v sobě velkého obchodníka, který zásobuje celý úsek od města Kovelu až k trojhranu maloruských pevností. Některé válka zdeptala, usmýkala, zničila, ale jeho povznese.

Už urazil hodný kus cesty, daleko za ním leží dědina Malín a před ním se tmou prodírá vysoký komín zničeného dvorce Konstantinówky, který leží mezi oběma liniemi. A tento obraz ho upamatoval na to, jak kdysi v létě vtrhli do tohoto šlechtického sídla, kde však nebylo obyvatelů, jen zděšená prasata běhala po zahradě. Malinký pěšák se usmívá při vzpomínce, jak bodlem zapíchl kvičícího vepře a jak potom hodovali v prostorném sále, uprostřed potlučeného nábytku a rozházených knih ve skvostných vazbách. Jak potom vypáčili skříň, naplněnou hedvábným dámským prádlem, jak trhali látky a dělali si onuce na ztýrané, zkrvavělé nohy.

– Byly tam také krásné obrazy ve zlatých rámech. Samý pán v uniformě s hvězdami na prsou. A dámy s krejzlíky kolem krku. A všechno shořelo, protože do nás pražila ruská artilerie^[24]. Ve sklepě jsem nalezl močené okurky a láhve vína. Měli tam všeho, museli to být bohatí lidé. Kdepak asi nyní jsou. Jestliže jsou ještě na živu, tak jim je jistě líto toho krásného majetku. A já jim to rád věřím. –

– Však jsme tam dlouho nepobyli. Pamatuješ se, jak byl v noci alarm, jak jsme si to hasili pořád pryč a zastavili jsme se až na řece Styru. Jak bych se nepamatoval. Byly to časy, inu kruci… Jedenáctý landver^[25] si to šeredně vypil. No, budeme mít o čem vypravovat, jestli to ovšem šťastně přečkáme. –

Uviděl ohnivý kotouč, zaobalený v hedvábné mlze, a tak poznal, že je na kraji zákopů. Tam totiž stojí řada polních kuchyní, kuchaři zatápějí pod kotli, aby ohřáli kávu. Maštalíř vyhledal kuchyni sedmnácté polní setniny. Kuchař právě (...)

(......)