Karel Václav Rais

SKLENÍK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

7

Šedou, prašnou silnicí se zvolna valila široká kola dvorského vozu, před nímž těžce dupal pár bílých, dlouhorohých volů. Šli krok co krok, hřbety měli mokré a z růžových tlam jim visely chumáče pěny.

Čeledín Flanderka, krátký, široký, s rudým, měsícovitým obličejem, seděl nad ojí, kořenku měl v koutku, hulil a daleko odplivoval.

Chvilkami se ohlédl za sebe na vůz, na jehož ploše leželo nízké, režnou plachtou úplně zakryté zboží; zabafl, jako by to zboží okuřoval, a tvářemi se mu rozlila čistá blaženost. Na zatáčce spatřil malého baráčníka Šulistu; jel do polí, ale jen s trakařem, na němž seděl buclatý kluk, nejmladší z půltuctu.

Šulista měl čepici na uchu, na hbitých nohou režné nohavice a nad nimi na hrubé košili, s rukávy vyhrnutými, podkasanou modrou zástěru.

Jel vesele a klukovi zpíval.

Setkav se s panským povozem, podíval se na Flanderku, potom na vůz, zastavil a povídal: "I heleďme, Vášo - copak to vezeš?"

Váša se pousmál, a vyndav kořenku ze zubů, povídal s vážnou důkladností:

"Naší paní něco do pokoje - přišlo to po železnici."

"I sajraj!" podivil se Šulista a poodhrnul plachtu. "No, tak trochu počkej, ať se můžu podívat!

I mordijáno, to jsou věci - do našeho baráku by to dveřmi nevlezlo - prosím tě, prosím tě, kde se na to hraje?"

Čeledín vycenil všecky zdravé zuby a chřestivě se zasmál.

"Kdepak by se hrálo, to je teď místo skleníku!" odpověděl velmi vážně.

"Fííí! No, tohle jsou do Bělče novoty!"

"Taky je na tom kámen - opravdovský mramor - ale nadřeli jsme se s tím - nádvorník běžel už napřed -," bafče vypravoval čeledín.

"A co to může stát?"

"Na avízu stálo stojka - inu, je toho kus! - No, jdeš!" A vůz se opět zvolna, ztěžka ploužil po silnici, jejíž prach kouřil kolem kol.

Baráčník zamyšlen ještě chvilku upjatě hleděl za povozem, potom si rukávem otřel pot, znova si přehodil kšandu a rozjev se zpíval dál. . .

Na trávníku, ve stínu zahradní zdi, právě naproti vratům do panského dvora seděla Tercijánka a podplétala dlouhou punčochu; umazané klouče sedělo v příkopě, škubalo žebříčky a tváře již mělo plné hnědých, šedých i zelených pruhů a skvrn.

Šafářka, ruce v kapsářích, stála vedle Tercijánky a obě hleděly naproti povozu, jejž Flanderka obkuřoval.

"Tak vidíte, vždyť jsem vám povídala, že přijedou," povídala šafářka.

"No, ttto se ráda podívám," zasténala Tercijánka.

Flanderka zabočil do dvora a zastaviv hvizdl, jen to vzduchem prošlehlo. Kořenku maje v zubech, pomalu slezl, obešel vůz a čekal.

V malé chvilce se sběhlo několik mužů, přiletěla nádvornice, přibatolila se šafářka, vyšla i paní pojezdná, a Váša, čeledín, zvolna odhrnul plachtu.

Na slaměných víších měkce uloženy ležely zabalené oba díly kredence.

"Je to ještě hodně ustrojené, třebaže už na nádraží jsme toho hromadu svlékli," povídal Flanderka.

Dvorští lidé stáli chvíli mlčky a upřeně hleděli na vůz.

"No tak, hoši, chyťte se toho!" křikl nádvorník a plivl si do dlaně. Tercijánka se vloudala až do vrat, a (...)

(......)