Karel Václav Rais

ZAPADLÍ VLASTENCI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XI.

Pozdětínský kostel se slunil v plné záři západu. Slunce sice již skanulo do žhoucí hlubiny, ale silné proudy ohnivých paprsků sršely z jícnu pod modrou klenbou, jejíž sklon rozpálily do žlutá. Lesy a kopčiny na západním obzoru byly tou září olemovány a její světlo se rozlévalo i na pozdětínskou stráň, zvláště na vzepjaté bílé stěny starého kostelíka, který tu stál, jak by se usmíval, blaženě přijímaje lahodu posledních paprsků denních.

Holé stromy po zahradách stály tiše a klidně vzpínaly své holé, kloubnaté větve, jež se ostře rýsovaly na pozadí ozářeném. Na rozložité lípě černého kmene a hustých temných větví se čepýřili vrabci a na vytáhlém topolu před školou na samém vršku seděl starý špaček, křivil hlavičku a hvízdal z plna hrdla.

Slepice vážně vykračovaly po dvorku a chvílemi si některá zatejnořila až k smíchu sladce.

Pěkný podvečer vylákal obyvatele pozdětínské školy přede dveře. Paní učitelová vynesla lavičku, tatík Čížek se posadil doprostřed, žena jeho vpravo a pomocník se mu po levé ruce uvelebil. Opřeni o bílou školní stěnu, hleděli po stráni k západním lesům a pahrbkům.

„Jakpak on Václav vzpomíná,“ zamyšlena pravila paní. „I to víš, že vzpomíná,“ odvětil muž.

Včera jej oba kantoři i s farářem vyprovodili téměř k Větrovu, a když se rozcházeli, slzeli všichni.

„Tak, mládenečku, na svatodušní se zase sejdeme a uděláme tu první besedu!“ tiskna mu ruku, loučil se farář.

Václav přisvědčoval, ale nemluvil, protože mel hrdlo sevřeno.

Ohlíželi se za ním, dokud ve Větrově nezmizel. Pomocník si přitom stále myslil, kdyby se tam teď najednou namístě Václava ukázala Albina, jdoucí do Pozdětína, že by to byla veselá cesta zpáteční. Ale neukázala se a nikdo se o ní slovem nezmínil. Dnes – ve středu ráno – čekal, přijde-li do své lavičky u sakristie, ale nepřišla.

„Je on náš Václav jako tuhle pan preceptor; já vím, že jste od babičky odcházel jako náš hoch z domu, a jste přece starší,“ hovořila paní. Pomocník se usmál a přisvědčil.

„Jakáž pomoc, krev není voda a povahy lidské nejsou stejné; na někom bolesti nespatříme, ale tím hůře řádí v něm,“ pravil kantor.

„Tak to bylo u nás doma; já s babičkou jsme si postýskali, ale dědeček byl pořád jako skála. Až tenkrát, když jsem musel nechat studií a vrátil jsem se k nám do školy, tiskl mi ruku a v očích se mu lesklo,“ vypravoval preceptor.

„Protože viděl všecko zmařeno,“ zapaluje si, kývl kantor.

„Proto! Nemíval chuďas jiné radosti, nežli že si myslel na moji budoucnost. A tu najednou přišla na něj dlouhá, zlá žaludeční nemoc, a tak to poslední, co mu z nadějí zůstalo, mizelo.“

„A viděl, že máte také začít lopotu, ve které sám dokonával.“

„Když si na dědečka vzpomínám, divívám se jeho pevné povaze. Nebyl učený, ale moudrý, byl vesnický kantor, ale zkušeností měl mnoho a hlavu jako křemen. Nikomu z úmyslu neublížil, ale štěstí neměl krapet; jiní se dostali na lepší, on nemohl z místa.“

„Věřím, věřím – ale bezpochyby že neměl, co na světě platí: ohýbavá (...)

(......)