Karel Václav Rais

VÝMINKÁŘI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

V

Když se výminkář opět vrátil do Morákovy světnice, hospodyně hned poznala, že nohy vleče bídněji.

„Vidíte, povídala jsem vám, že do Vrchoviny nedojdete! Vy jste došel, ale přinesl jste si bolesti z cesty,“ vítala jej dosti teple.

„Mlč, mlč, Málko, vždyť to zas brzy vyjde!“ konejšil ji dědeček, ale když pak zul boty a oblékal volné bačkory, pozoroval, že nohy otékají. Nešlo to z nich ani do rána, ba ještě více otekly, že se ani postavit nemohl a musil zůstat v posteli. Nestýskal si; při vzpomínce, co pro Báru vykonal, bylo mu volno kolem srdce. Když třetího ani čtvrtého dne nebylo lépe, tu již Málku prosil: „Holka, buď tak dobrá a dejte mne k vám do světnice, tady jsem již tuze vykřehl a nohám je hůř a hůř.“

„Do světnice? Kam bysme vás honem, tatínku, uložili, kouska místa nikde není; ale snad bych vám mohla ustlat na pec, to bude skoro nejlepší pro vás, budete stále v teple.“

„I když myslíš, třeba na pec,“ odvětil dědeček, a hospodyně odešla připravit lůžko. Stařec poznával, že si v té vymrzlé komoře ledové podlahy a studených stěn uškodil, že nezavinila všeho cesta do Újezda. Po chvíli jej Moračka s Bárou přenášely; do světnice to šlo dobře, ale nahoru na pec musil po pecinkách vylézti sám, a tu bolestí jen sípal. Hospodyně mu nevystlala všech peřin, které si přivezl; pod něho nakladla starých sukní vlněných a polštář také položila jenom na vy-rovnané hadry; svrchnici přinesla, ale spodnice a druhý polštář zůstaly v komoře.

Od té doby ležel v teple na peci, ale nohy přece jenom ne-plaskly, ba naběhly také v kolenou.

„Mně se zdá, že to půjde se mnou ke konci,“ myslíval si, „a že má starost, jak budu živ, kdyby mne snad děti opustily, byla zbytečná. No, děj se vůle boží.'“

Baruška mohla teď pěkně k dědečkovi na pec a často celý den u něho vyseděla, jenom co k tomu jídlu slezla. Jenomže dědeček teď málo vypravoval, usmíval se sice, ale do rozprávky mu nebylo; vleže se špatně povídalo, a chtěl-li se zdvihnout a vzepřel se trochu nohama, zabolely, div nevýskl. Přitom stále myslil na Břízka, brzo-li se ukáže ve dveřích; ale ten si dal na čas a přišel teprve za týden. Vešel do světnice jako Mikuláš; že byl oděn do širokého modrého pláště o několika velkých límcích, byly ho plny dveře. Hospodář a hospodyně zůstali zaraženi, jako by se ho byli lekli, ale maličký chalupník mhouře očima, rozhlížel se po světnici a poťouchle se usmíval. Pod bradou odvázal beranici, zastrčil do ní ,uši', plášť odložil na lavici a přisedl ke stolu; přitom stále pohlížel z hospodáře na hospodyni a pořád se divně usmíval. Když se uvelebil, spustil rovnou:

„Abych to, kmotře a kmotra, odbyl zkrátka, jdu sem kvůli svému synovi a kvůli vaší dceři; chtěl jste ode mne patnáct set, jdu vám říct, že je teda mám pohromadě.“

Břízek při té řeči odepjal opasek a patnáct stovek vypočítal na stole. „Tady jsou, abyste konečně věřili; ty peníze jsou pro ně uchystány!“ a zas peníze shrnul a uschoval do opasku. „Já hochovi víc nedávám než konečně tu tisícku, (...)

(......)