Karel Václav Rais

ZE SRDCE K SRDCÍM
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

České děvče

I.

Bylo jasné, letní nedělní odpoledne; obloha čistá, bledě modrá, po mráčku nikde ani pohádky. Vzduch byl horký, stromy a květy stály schlípeny, sem tam zacvrlikal ptáček sedmihlásek, zahvizdl strakatý špaček.

Na vížce městského kostela ozval se „pozdvihovánek“, malý to, jasně znějící zvonek, kterým dávalo se znamení, že v kostele jest požehnání. Svátečně přistrojená stařena nebo staroušek, kteří na podsíních na sluníčku vyhřívali si staré údy, se pokřižovali nejpobožněji.

Za malou chvilku bylo na dlouhém, úzkém náměstí městečka Hrádku živo, veselo; všude hovor, švitor, smích. Staří brzy se uklidili domů; usednou raději na zahrádce pod jabloní nebo hruší a zadívají se do knih — beztoho na tu chvilku celý týden se těšívají. Na náměstí zůstala mládež, procházející se kolem domů. Tamhle ten hlouček slyšeti zdaleka; jsou ještě na druhém konci náměstí, ale smích a švitor jejich rozléhá se po městečku. Jest to hlouček dívčin čtrnáctiletých až šestnáctiletých, dcerušky správcovy, kupcovy, poštmistrovy, slovem dcerušky „pánů“ malého městečka. Vše se na nich jen leskne; kdybys prohlédl poslední čísla módního listu některého, spatřil bys, čtenáři milý, že jsou dívky ty jako z obrázků těch vystřiženy; všecko na nich podle módy od kloboučku a účesu až ku botičkám na vysokánských podpatcích. Krůčky jejich, každý pohyb těl, každý úsměv a skotačivý smích hlasitý — všecko podle módy. Jdi do kterého města chceš a najdeš všude takovéto slečinkové družiny — jsou na vlas stejny! Poslechla jsi, čtenářko milá, jejich švitor? Prapodivnou řečí mluví ta drůbež, staří lidé sotva porozumí; slůvko německé, slůvko české, všecko až běda znetvořeno. Starý výminkář Zahrádka, vyhřívající se na slunci, šel raději do světnice, aby toho protivného švitoření neslyšel.

„Aby Bůh nebeský ty vaše jazyky netrestal!“ zahuboval ještě ve světnici. Stará jeho panímáma dávno již neviděla ho tak rozzlobeného.

„Co pak ti najednou připadlo, starý?“

„Jdi ta fintidla poslechnout, člověk vlastním uším nevěří! Jaká to řeč?“

„Prosím tě, tomu-li ty rozumíš? Teď je svět docela jinak, panstvo nejraději po německu hovoří, neb alespoň to proplétá: kdež pak česká řeč pro takové slečny!“ Stará Zahrádková zasmála se hlasitě.

Starý Zahrádka jen hlavou přikýval a stále se mračil.

Staruška vyšla také slečinek poslechnout; šly právě kolem. —

„Kde pak asi je Boža?“

„Ich bitt’ dich,^[2] bude beztoho zas u učitelů.“

„Kdo ví, co ji tam baví!“

„Prosím tě, beztoho zas deklamuje. A ve společnosti sotva se otočiti dovede — wirklich, ’s ist zum Lachen.“^[3]

„Ta důchodňová se na ní (...)

(......)