Karel Václav Rais

Z DOMOVA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Nebeklíč

 Na dně truhly, jejíž víko krášlí
 lepé květy, ptáci peřestí,
 pod čepečkem s velkou zlatou mašlí,
 pod fěrtošky, které šelestí,
 jak má ruka vetřelá v ně jede,
 nebeklíče listy leží šedé.
 
 Tlí tu zvolna kniha ošumělá
 od chvíle, kdy jemnou perutí
 z babiččina vyletěla čela
 duše dobrá v modré klenutí,
 zornička když v milém zhasla oku,
 jež v té knize tolik četlo roků.
 
 Nebeklíč jak odnáším si z temna,
 zdá se mi, že slyším u hlavy
 řeč tak známou, slova milá, jemná:
 „Co v něm hledáě, bloude dumavý?
 Marně k němu hlava tvá se kloní,
 zvěstí lepých nenajdeš tu pro ni!“
 
 Mezi listy s rojem modlitbiček
 obrázky jsou pestré ukryty:
 andílkové boubelatých líček,
 svaté Háty, Anny, Markyty,
 Matičky a krásná Jezulata
 usměvavě z kruhů hledí zlata.
 
 Aj tu lístek! Písmo sotva znalé
 rozseto je na něm po žluti:
 „V skráň mi buší hoře neskonalé,
 srdce puká v hrozném pohnutí,
 strháno je všecko zlaté snění -
 Anno drahá, přišlo rozloučení!
 
 Ó ty víš, mé drahé, zalté dítě,
 jak mne vábí spanilý tvůj hled,
 ó, ty víš, jak vroucně miluji tě -
 od mladistvých čarokrásných let
 žes mi, drahá, hvězdou byla denní -
 stokrát žel, že přišlo rozloučení!
 
 Řekla mi dnes matička má sivá:
 ‚Ty se trápíš, hochu rozmilý,
 bledne tvář tvá milá, zádumčivá;
 na Bohu pros, dítě, posily!
 Radostí že v chorém jsi mně stáří,
 to tě, hochu, potěš v semináři!‘
 
 V náručí mém usnula pak ticha,
 netušila, jak mi bouří hruď,
 já však slyšel, ze spánku jak vzdychá:
 ‚Jen mé dítě, vždycky šťastno buď,
 ó kéž brzy nad vrásčitou skrání
 zašeptáš mi první požehnání!‘
 
 A já plakal nad starobným čelem,
 které rozryl potu žhavý proud,
 přísahal jsem, divým sevřen želem,
 pro ni že již nesmíš spočinout
 v náručí mém, anděle můj beldý -
 s bohem budiž! S bohem naposledy…“
 
 Vidím v duchu, dívčí hlava mladá
 jak se kloní k drahé památce,
 za slzou jak slza horká padá -
 vidím stopy jejich na řádce,
 trpitele neznámého jmeno
 slzamy je všecko vypáleno.
 
 Obracím. Hle, v lístku žlutém leží
 vínek z temných, dlouhých kadeří -
 (...)
(......)