William Shakespeare
překlad: Josef Václav Sládek

ZIMNÍ POHÁDKA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Scéna čtvrtá

Pastevna.

(Vystoupí FLORIZEL a PERDITA.)

FLORIZEL: Tím neobvyklým šatem oživnul
tvůj každý vděk: ne pastýřka, toť Flóra,
jež na počátku května vypučí.
Ta stříž jest jako dostaveníčkem
všech menších bohů; tys tu královna.

PERDITA: Mně, milostivý pane, nesluší
vás kárati pro vaše podivnůstky.
Ó, odpusťte, že tak je nazývám! –
Svou Výsost, země této jasný vzor,
jste zatemnil tím selským oděvem;
a hle, mne, prostou dívku, ubohou,
jak samu bohyni jste vyzdobil.
A kdyby se při našich slavnostech
vždy nestrojila jakás bláhovost,
již hosté stráví, protože je zvykem,
rdít bych se musela, když vidím vás
tak oblečena, jako byste chtěl
mi tuším ukázati v zrcadle,
jak já se strojit mám.

FLORIZEL: Buď žehnán den,
kdy dobrý sokol můj mi zaletěl
přes tvého otce půdu!

PERDITA: Jupiter
dej k tomu žehnání vám příčinu!
Mne leká rozdíl stavu našeho;
vy bázně neznáte v své velkosti.
I teď se chvěji, když jen pomyslím,
že otec váš nějakou náhodou
by zašel sem jak vy. Ó sudice!
Jak hleděl by, svou ušlechtilou knihu
tak chatrně zde vida svázánu?
Co říkal by? – Neb jak bych mohla já,
v ty vydlužené cetky oděna,
snést přísný pohled jeho veleby?

FLORIZEL: Teď nedbej ničeho než veselosti.
Vždyť sami bozi, pokořujíce
svá božství lásce, brali na sebe
tvar zvířat: Jupiter se býkem stal
a bučel; Neptun zelený byl beran
a blekotal; a ohněrouchý bůh,
zlatý Apollo, prostý ovčák byl,
jak já se nyní zdám. Jich proměny
se neděly pro krásu vzácnější
a jejich záměr nebyl cudný tak;
neb touhy mé dál nejdou než má čest
a moje chtění není vroucnější
než věrnost má.

PERDITA: Však, pane, vaše vůle
být nemůž trvalá, když opře se jí
– jak věru musí – mocnost králova;
z dvou nutností pak jedna promluví:
buď obětován bude záměr váš,
neb život můj.

FLORIZEL: Má drahá Perdito,
tak tísnivými domněnkami prosím
si nekal slavnostní to veselí.
Má duše spanilá, buď budu tvým,
neb otcův nebudu; vždyť nemohu
sám sobě náležet a komukoliv
být něčím, jestli tvým se nestanu.
V tom nad vše pevným jsem, i kdyby osud
řek „ne“. – Buď veselá, můj miloušku,
a zapuď všechny také myšlénky
tím, co tu kolem sebe uvidíš.
Hned hosté přijdou; líčka pozvedni,
jak byl by dnes den sňatku našeho,
jejž jsme si přísahali v budoucnu.

PERDITA: Ó, Štěstěna vám budiž příznivá!

FLORIZEL: Hle, hosté přicházejí; bujaře
je uvítej; a budme veselí,
až ruměncem nám tváře zahoří.

(Vystoupí PASTÝŘ, PASÁK, MOPSA, DORKA a JINÍ. S nimi POLIXENES a CAMILLO přestrojeni.)

PASTÝŘ: Fi, dcerko, když má stará nebožka
tu ještě byla, dbala kuchyně
v ten den, i sklepa, spíže; byla paní
i služkou; všechny hosty vítala,
všem posloužila; svoji písničku
si zanotila; zatančila si
svůj taneček; teď zde, teď nahoře,
zas byla u štola, teď uprostřed;
a přes ramena klonila se tomu
i onomu; tvář jako ve výhni
i od práce i toho, čím žár hasí; –
neb s každým krapítek si (...)

(......)