Henryk Sienkiewicz
překlad: Karel Málek

POUŠTÍ A PRALESEM
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXIII

Velké události předešlého dne a noční dojmy Staše i Nelu tak unavily, že když je konečně přemohl spánek, usnuli oba jako by je do vody hodil, a děvčátko vyšlo ze stanu až před polednem. Staš vyskočil o něco dřív z houně rozložené u ohniště, a zatímco čekal, až se jeho družka probudí, uložil Kalimu, aby se postaral o snídani, která pro pozdní hodinu měla být zároveň obědem.

Jasné denní světlo zahnalo noční strachy; oba se vzbudili nejen odpočinuti, ale i posilněni na duchu. Nela vypadala líp a cítila se silnější, a protože oba chtěli odjet co nejdál od místa, kde leželi postřílení Súdánci, vsedli hned po snídani na koně a pustili se dále.

V této denní době se všichni, kdo cestují po Africe, zastavují k polednímu odpočinku, a dokonce i karavany, které tvoří černoši, uchylují se do stínu velkých stromů. To jsou takzvané "bílé hodiny" — hodiny úpalu a mlčení, kdy slunce praží nemilosrdně a pohlíží z výšky, jako by hledalo, koho má zabít. Všechna zvěř se ukrývá do nejstinnějších houštin, ustává zpěv ptáků, ustává i bzučení hmyzu, a celá příroda se noří do ticha a choulí se, jako by se chtěla skrýt před okem zlého božstva.

Oni však jeli roklinou, kde jedna ze stěn vrhala hluboký stín, takže mohli postupovat kupředu, aniž se vystavovali úpalu. Staš nechtěl opustit roklinu předně proto, že nahoře by je mohly z dálky uvidět Smajnovy oddíly, a za druhé proto, že ve skalních rozsedlinách snáze nalézali vodu, která se na nekrytých místech vsakovala do země nebo se pod žhavými slunečními paprsky měnila v páru.

Cesta stále stoupala, i když sotva znatelně. Ve skalních stěnách bylo místy vidět žluté žíly síry. Rovněž voda ve skulinách byla proniknuta sirným zápachem, což oběma dětem nemile připomínalo Omdurmán a mahdisty, kteří si mazali vlasy mastí, promíšenou sirným práškem. Na jiných místech bylo cítit pižmovou vůni a tam, kde z vysokých skalních převisů spadaly až na dno rokliny nádherné kaskády lián, šířila se omamující vůně vanilky. Malí cestovatelé se rádi zastavovali ve stínu těchto záclon, vyšívaných purpurovými a fialovými květy, které svým listím poskytovaly potravu koním.

Zvířata vidět nebylo, pouze tu a tam na skalních útesech seděly na bobku opice, které vypadaly na pozadí oblohy jako fantastická pohanská božstva, jaká v Indii zdobí římsy svatyní. Velcí samci s hřívou cenili zuby na Sabu nebo protahovali pysky do trubky na znamení podivu a hněvu, a při tom poskakovali, mrkali očima a drbali se na bocích. Ale Saba, který již uvykl pohledu na ně, všímal si málo jejich hrozeb.

Jeli rychle. Radost ze získané svobody svalila Stašovi ze srdce kámen, který ho v noci tak tížil. Hlavu teď zaměstnával jen myšlenkami, co dělat dál, jak vyvést sebe a Nelu z krajin, kde jim hrozilo nové otroctví u dervišů, co mají podnikat za dlouhé cesty pralesem, aby nezemřeli hladem a žízní, a nakonec: kam jít? Věděl ještě od Hatíma, že z Fášódy k habešské hranici není vzdušnou čarou víc než pět dní cesty, a vypočítal si, že to (...)

(......)