Henryk Sienkiewicz
překlad: Karel Málek

POUŠTÍ A PRALESEM
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXIV

Po další tři dny jeli pořád roklinou a neustále stoupali. Dny byly většinou parné, noci buď chladné, nebo dusné. Blížila se doba dešťů. Nad obzor vystupovaly tu a tam mraky bílé jako mléko, ale hluboké a těžké. Po stranách již bylo vidět pruhy deště a daleké duhy.

Třetího dne k ránu pukl nad nimi takový mrak jako sud, ze kterého spadla obruč, a pokropil je teplým, hojným, ale naštěstí jen krátkým deštěm. Pak se zas vyčasilo a oni mohli pokračovat v cestě. Křepelky se zas objevovaly v takovém množství, že je Staš mohl střílet, aniž slezl s koně, a ulovil tak pět kusů, což bylo víc než na oběd, i když počítali se Sabou. Cesta v osvěženém vzduchu nebyla vůbec namáhavá a hojnost zvěře a vody zaplašovala obavy před hladem a žízní. Vůbec se jim šlo lépe, než očekávali, a proto byl Staš neustále v dobré náladě. Jel vedle děvčátka, vesele s ním hovořil a chvílemi i žertoval:

"Víš co, Nelo," pravil, když na chvíli zastavili koně pod velkým chlebovníkem, ze kterého Kali s Meou odsekávali ovoce podobné velkým melounům, "někdy se mi zdá, že jsem potulný rytíř."

"A co je to potulný rytíř?" zeptala se Nela, obracejíc k němu svou hezkou hlavičku.

"V dávných dobách, ve středověku, byli takoví rytíři, kteří jezdili po světě a hledali dobrodružství. Bojovali s obry a draky, a víš co?

Každý z nich měl svou dámu, o kterou pečoval a kterou chránil."

"Já jsem tedy taková dáma?"

Staš chvíli uvažoval a potom odpověděl:

"Ne, na to jsi ještě malá. Tamty byly všechny dospělé!"

A ani mu nenapadlo, že snad žádný potulný rytíř nevykonal pro svou dámu tolik, kolik on pro tuto malou sestřičku — zdálo se mu prostě, že to, co udělal, rozumělo se samo sebou.

Nela se však cítila jeho slovy dotčena, proto nahněvaně našpulila ústa a řekla:

"Ale jednou v poušti jsi mi řekl, že jsem se zachovala jako osoba třináctiletá. Ne snad?"

"Jednou ano. Ale je ti osm let."

"Tak mi za deset let bude osmnáct!"

"To je toho! A mně čtyřiadvacet! Když je člověku tolik let, pak už nemyslí na žádné dámy, protože má jiné věci na práci.

To se ví!"

"A co budeš dělat?"

"Budu inženýrem nebo námořníkem, nebo bude-li v Polsku válka, pojedu tam bojovat jako můj otec."

Nela se zeptala neklidně:

"Ale vrátíš se do Port Saidu?"

"Napřed se tam musíme vrátit oba."

"K tatínkovi!" odpověděla dívčinka.

A oči se jí zamžily smutkem a steskem. Naštěstí letělo nad nimi zrovna v té chvíli hejno překrásných papoušků, šedých s růžovými hlavami a s růžovou podsadou na spodu křídel. Děti hned zapomněly na dřívější rozhovor a sledovaly očima jejich let.

Hejno zakroužilo nad skupinou euforbií a usadilo se na nedaleko rostoucí sykomoře (strom z čeledi fíkovníků, má jedlé ovoce, podobné malým fíkům - pozn.), z jejichž větví se hned ozvaly hlasy, podobné hlučné poradě nebo hádce.

"To jsou papoušci, kteří se nejsnáze naučí mluvit," řekl Staš. "Až se někde zastavíme na delší dobu, vynasnažím se ti jednoho chytit."

"Ó Staši, děkuji ti!" (...)

(......)