Henryk Sienkiewicz
překlad: Karel Málek

POUŠTÍ A PRALESEM
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXV

Konečně vyšlo slunce a ozářilo džungli, skupiny stromů a les.

Lvi zmizeli ještě dřív, než první paprsek zasvitl na obzoru. Staš nařídil Kalimu, aby rozdělal oheň, a Mee, aby vyňala Neliny věci z koženého vaku, ve kterém byly uloženy, vysušila je a co nejdřív holčičku převlékla. Sám vzal s sebou pušku a šel obhlédnout tábořiště a přitom také zjistit, jaké zpustošení způsobila bouře a oba noční vrahové.

Hned za zeribou, ze které zbyly jen kůly, ležel první kůňf sežraný skoro do poloviny, o sto kroků dál druhý, sotva načatý, a hned za ním třetí s rozsápaným břichem a roztříštěnou hlavou. Pohled na všecky byl strašný, neboť oči měli otevřené, plné ztuhlé hrůzy, a zuby vyceněné. Půda byla zdupána, v dolících stály celé kalužiny krve. Staše zachvátila taková zlost, že si v tom okamžiku skoro přál, aby se z některé houštiny vynořila chlupatá hlava zákeřníka, zlenivělého po nočních hodech, aby do ní mohl vpálit kulku. Pomstu však musel odložit na pozdější dobu, protože teď měl jinou práci.

Bylo nutné najít a pochytat ostatní koně. Hoch soudil, že se jistě ukryli v lese, právě tak jako Saba, jehož mrtvolu tu nikde nenalézal. Naděje, že němý druh v neštěstí se nestal obětí šelem, Staše tak potěšila, že nabyl dobré mysli, a jeho radost se ještě zvýšila, když našel osla. Ukázalo se, že moudrý ušatec se ani nechtěl namáhat příliš dalekým útěkem. Vmáčkl se prostě do vnějšku zeriby, do kouta, který tvořila kupa termitů a strom - a tam, s hlavou a boky v bezpečí, čekal, co bude dále, pro případ nutnosti připraven odrazit útok hrdinským kopnutím.

Avšak lvi ho patrně vůbec nezpozorovali, a když pak slunce vyšlo a nebezpečí minulo, považoval za vhodné ulehnout a odpočinout si po dramatických nočních dojmech.

Při obchůzce kolem tábořiště našel Staš konečně v rozmoklé půdě otisky koňských kopyt. Stopy vedly k lesu a pak se stáčely do rokliny. To byla příznivá okolnost, neboť schytat koně v roklině nebylo příliš obtížné. O několik kroků dále našel v trávě pouto, které jeden z koní na útěku přetrhl. Ten zaběhl jistě tak daleko, že prozatím ho bylo nutné považovat za ztraceného. Zato dva ostatní zpozoroval Staš za nízkou skálou, ne v roklině samé, nýbrž na jejím okraji. Jeden z nich se povaloval, druhý škubal mladou, světle zelenou trávu. Oba vypadali neobyčejně unaveni jako po dlouhé cestě. Avšak denní světlo zahnalo strach z jejich srdcí, neboť uvítali Staše krátkým přátelským zaržáním.

Kůň ležící na zemi se vzchopil a Staš přitom zpozoroval, že i tento kůň se zbavil pout, naštěstí však patrně zůstal raději u svého druha, než aby utíkal, kam ho oči povedou a nohy ponesou.

Staš nechal oba pod skálou a došel na okraj rokliny, aby se přesvědčil, může-li tudy pokračovat v cestě. A viděl, že pro značný spád půdy voda již stekla a že dno rokliny je skoro suché. Po chvíli upoutal jeho pozornost jakýsi bělavý předmět, zachycený na liánách, visících z protější skalní stěny. Ukázalo se, že je to střecha stanu, kterou náraz vichru zanesl (...)

(......)