Henryk Sienkiewicz
překlad: Karel Málek

POUŠTÍ A PRALESEM
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VII

A zatím velbloudi pádili jako uragán po písku, třpytícím se v měsíčním světle. Nastala hluboká noc. Rudý měsíc, zpočátku velký jako kolo od vozu, zbledl a vystoupil vysoko. Vzdálená pouštní návrší se pokryla mušelínovým stříbrným oparem, který je nezahaloval docela, ale proměnil je v jakési světelné přeludy. Chvílemi se za skalami, porůznu rozsetými, ozývalo žalostné vytí šakalů.

Zase uplynula hodina. Staš objal Nelu rukou a podpíral ji, aby tak zmírnil unavující nárazy šílené jízdy. Děvčátko se ho stále častěji vyptávalo, proč jedou tak rychle a proč nejsou vidět ani stany, ani tatínkové. Staš se konečně rozhodl říci jí pravdu, která dříve či později musela vyjít najevo.

"Nelo," řekl, "stáhni si rukavičku a nenápadněji upusť na zem."

"Proč, Staši?"

Hoch ji k sobě přitiskl s jakousi u něho nezvyklou něžností a odpověděl:

"Udělej, co ti říkám."

Nela se držela jednou rukou Staše a bála se ho pustit, ale rozřešila věc tak, že začala rukavičku stahovat zoubky, každý prst zvlášť, až konečně ji stáhla docela a pustila na zem.

"Za chvíli hoď druhou," ozval se zase Staš. "Já už jsem své shodil, ale tvé budou líp vidět, protože jsou světlé."

A když viděl, že dívčinka na něho hledí tázavě, pokračoval:

"Nelekej se, Nelo... ale víš... možná že se nesetkáme ani s tvým, ani s mým otcem... a že nás tito škaredí lidé unesli. Ale neboj se ... protože jestli tomu tak je, pak za námi pojede stíhací oddíl. Dohoní nás a jistě nás vysvobodí. Proto jsem ti řekl, abys zahodila rukavičky, aby stíhatelé našli naše stopy. Zatím nemůžeme dělat nic jiného, ale později něco vymyslím... Určitě něco vymyslím, jen se neboj a důvěřuj mi..."

Když se však Nela dověděla, že tatínka nespatří a že utíkají daleko do pouště, začala se třást strachem a plakat, přitulila se přitom k Stašovi a vyptávala se ho v slzách, proč je unesli a kam je vezou. Staš ji těšil, jak uměl, a to skoro týmiž slovy, kterými jeho otec těšil pana Rawlisona. Říkal jí, že je otcové budou sami stíhat a že uvědomí všecky posádky v povodí Nilu. Nakonec ji ujistil, že ať se stane cokoli, on ji nikdy neopustí a bude ji vždycky chránit.

Ale její lítost a stesk po otci převyšovaly i strach, a proto velmi dlouho nepřestávala plakat - a tak uháněli, oba smutní, za jasné noci po světlých písčinách pouště.

Stašovi se však srdce svíralo nejen žalostí a obavami, nýbrž i studem. To, co se stalo, nebylo sice jeho vinou, ale zato si vzpomněl na své někdejší vychloubačství, které mu otec tak často vytýkal. Dříve byl přesvědčen, že se nemůže stát nic, s čím by si nevěděl rady. Považoval se za jakéhosi nepřemožitelného junáka a byl odhodlán bojovat s celým světem. Nyní však pochopil, že je malý chlapec, se kterým si každý může dělat co chce, a tak že teď uhání proti své vůli na velbloudu jen proto, že toho velblouda pohání zezadu polodivoký Súdánec. Cítil se tím nesmírně pokořen, ale nevěděl, jak by se mohl postavit na odpor. Musel přiznat sám sobě, že se prostě bojí - i (...)

(......)