Henryk Sienkiewicz
překlad: Karel Málek

POUŠTÍ A PRALESEM
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

IX

Chór byl široký, dole zasypaný kamením, mezi kterým rostla zakrslá trnitá křoviska. Jeho jižní stěnu tvořily vysoké skály, plné zlomů a suti. Arabové to všecko rozeznali ve světle tichých, ale stále častějších blesků. Brzy našli ve skalní stěně jakousi mělkou jeskyni či spíše prostorný výklenek, kde se lidé mohli stěsnat a v případě prudkého lijáku najít útočiště. Na mírné vyvýšenině hned před výklenkem bylo možné umístit i velbloudy. Beduíni a dva Súdánci s nich sňali i sedla, aby si mohli dobře odpočinout, a Chamis, syn Chadígího, zatím začal sekat trnité keře na oheň.

Velké ojedinělé kapky deště ještě stále padaly, ale liják se spustil až tehdy, když se lidé ukládali ke spánku. Zpočátku to byly jen jakési šňůrky vody, potom provazy, a nakonec se zdálo, že se z neviditelných mraků valí na zem celé řeky. Právě takové deště, jaké se dostavují jednou za několik let, zdvíhají vodní hladinu v průplavech i v Nilu a v Adenu naplňují obrovské cisterny (v Orientě obvyklé sběrné jámy na vodu, vykopané v zemi a obezděné - pozn.), bez kterých by město vůbec nemohlo existovat. Staš dosud nikdy neviděl něco podobného. Na dně chóru začal šumět potok, vchod do výklenku zakrývaly jakési záclony z vody a vůkol bylo slyšet jen šplíchot a hrčení vody. Velbloudi stáli na vyvýšenině a liják jim mohl nejvýš připravit koupel, ale Arabové přesto co chvíli vyhlíželi ven, zda zvířatům nehrozí nebezpečí. Zato lidem se příjemně sedělo v jeskyni, chránící před deštěm, při jasném ohni z chrastí, které se jim podařilo nasbírat ještě před lijákem. Z tváří jim zářila radost. Hned po příchodu rozvázal Idrís Stašovi ruce, aby mohl jíst, a teď se k němu obrátil a řekl s pohrdavým úsměvem:

"Mahdí je větší než všichni bílí čarodějové. Utišil uragán a seslal déšť."

Staš na to neodpověděl, protože se věnoval Nele, která sotva dýchala. Napřed jí vytřásl písek z vlasů, potom nařídil staré Dinah, aby rozbalila věci, které s sebou vzala z Fajjúmu v domnění, že děti jedou k otcům, vzal ručník, nemočil jej ve vodě a utřel jím děvčátku tvář i oči. Dinah sama to nemohla udělat, protože viděla jen na jedno oko, a to ještě špatně, a za uragánu přestala vidět skoro docela a ani omývání zanícených víček jí nepřineslo hned úlevu. Nela se trpně podrobovala všemu Stašovu úsilí, jen na něho pohlížela jako unavený ptáček - a teprv když jí zul střevíčky, aby z nich vysypal písek, a když jí pak ustlal její houni, vzala ho oběma rukama kolem krku.

I jeho srdce se naplnilo velkou lítostí. Cítil se ochráncem, starším bratrem a v této chvíli jediným přítelem Nely a zároveň poznal, že má tuto malou sestřičku nesmírně rád, mnohem víc než kdykoli dříve. Měl ji rád přece i v Port Saidu, ale pokládal ji za "cvočka" - například mu nikdy ani nenapadlo, aby jí na dobrou noc políbil ručku. Kdyby ho byl někdo k něčemu takovému pobídl, byl by usoudil, že mladý muž, který překročí čtrnáctý rok, nemůže bez újmy na své důstojnosti a věku něco takového udělat. Ale teď společné neštěstí v (...)

(......)