Henryk Sienkiewicz
překlad: Václav Kredba

OHNĚM A MEČEM I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XVIII

Kurcewiczovi ještě nespali. Večeřeli v oné síni, naplněné zbrojemi, která se táhla po celé šíři domu, od majdanu až k sadu na druhé straně. Zočivše Bohuna i pana Zagłobu, vyskočili rovnýma nohama. Na kněžnině tváři zračilo se nejen překvapení, ale zároveň i nevrlost a strach. Mladí kněžici byli tu jen dva: Simeon a Mikuláš.

„Bohune!“ řekla kněžna. „Co zde děláš?“

„Přijel jsem se vám poklonit, maty. Nu, co? Nemáte radost?“

„Mám radost, mám, divím se jen, žes přibyl, poněvadž jsem slyšela, že jsi v Čigirině strážní službou. A koho nám to Bůh s tebou seslal?“

„Toť pan Zagłoba, šlechtic, můj přítel.“

„Jsme potěšeni, milosti,“ řekla kněžna.

„Jsme potěšeni,“ opakovali Simeon a Mikuláš.

„Vzácná paní!“ vece šlechtic. „Pravda, že nevčasný host je horší nežli Tatařín, však i to je známo, že kdo chce přijíti do nebe, musí poutníka do domu přijmouti, hladového nasytiti, žíznivého napojiti.“

„Nuže, posaďte se, jezte a pijte,“ pravila stará kněžna. „Děkujeme, že jste přijeli. Nu, nu, Bohune, věru, nenadála jsem se tě, snad máš s námi co jednati?“

„Snad mám,“ řekl zvolna vatažka.

„A co asi?“ tázala se kněžna neklidně.

„Dojde na to, pak si pohovoříme. Přejte odpočinku. Jedu rovnou z Čigirina.“

„Patrně jsi tedy k nám spěchal?“

„A kam také jinam bych spěchal, ne-li k vám? A kněžice doňa je zdráva?“

„Zdráva,“ řekla kněžna suše.

„Rád bych oči potěšil také pohledem na ni.“

„Helena spí.“

„To je škoda. Já se totiž dlouho nezdržím.“

„A kam jedeš?“

„Je vojna, maty! Není na nic pokdy. Každé chvíle vypraví se do pole hetmani, a bude mi líto, abych zabíjel Záporožce. Což jsme se spolu s nimi málo najezdili za tureckým dobrem – viďte, kněžicové? – Po moři pluli, sůl i chléb spolu jedli, pili a hýřili, kdežto teď jsme jim nepřáteli.“

Kněžna bystře pohlédla na Bohuna. Hlavou jí prolétla myšlenka, že snad Bohun má v úmyslu spojiti se s rebelií a že přijel vyzkoumat její syny.

„A co hodláš učiniti?“ tázala se.

„Já, maty? Nu, co? Je těžko zabíjeti našince, ale je to nutno.“

„Tak i my učiníme,“ řekl Simeon.

„Chmielnicki je zrádce!“ dodal mladý Mikuláš.

„Na pohybel zrádcům!“ řekl Bohun.

„Aby je kat spral!“ dokončil Zagłoba.

Bohun začal opět mluviti:

„Tak je to na světě. Kdo je ti dnes přítelem, zítra je Jidášem. Nikomu nelze na světě věřit.“

„Jen dobrým lidem,“ řekla kněžna.

„Zajisté, dobrým lidem lze věřiti. Proto i já vám věřím a miluji vás, že jste dobří lidé, nikoli zrádci…“

Bylo cos tak divného ve vatažkově hlasu, že na chvíli zavládlo hluboké mlčení. Pan Zagłoba díval se na kněžnu a pomžikával svým zdravým okem, kněžna pak utkvěla zrakem na Bohunovi.

Ten pokračoval:

„Válka lidí neživí, nýbrž ničí, a právě proto chtěl jsem vás ještě viděti, než se vydám na cestu. Kdož ví, vrátím-li se, a vy byste mne litovali, poněvadž jste mými upřímnými druhy… není-li pravda?“

„Tak nám dopomáhej Bůh! Známe tě od malička.“

„Tys náš bratr,“ dodal Simeon.

„Vy jste knížata, jste šlechta a nezhrdli jste (...)

(......)