Henryk Sienkiewicz
překlad: Václav Kredba

OHNĚM A MEČEM I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XIX

Dva jezdci klusali tiše a volně lesnatým úvalem, přimykajícím se ke dvoru v Rozlogách. Noc z míry ztemněla, protože měsíc dávno zapadl, a ke všemu zahalila obzor mračna. V úvalu nebylo viděti na tři kroky před koňmi, kteří přes tu chvíli klopýtali o kořeny stromů, vybíhající napříč přes cestu. Klusali dlouho s největší opatrností, až teprve, když spatřili již konec úvalu a otevřenou step, osvětlenou poněkud šedým odleskem mračen, zašeptal jeden z jezdců:

„V cval!“

Rozletěli se jako dva šípy, vymrštěné z tatarských luků, a jen koňský dusot hnal se za nimi. Tmavá step zdála se prchati pod koňskými nohami. Jednotlivé duby, stojící u silnice tu a tam, míhaly se jako přízraky, a oni letěli tak dlouho, dlouho, bez odpočinku a oddechu, až konečně koně schlipovali uši a začali únavou chroptěti; jejich běh stal se těžkopádný a zvolnil se.

„Nic platno, musíme koním polevit,“ řekl tlustší jezdec.

A právě začal také ranní svit plašiti již noc ze stepi. Stále větší dálavy vynořovaly se ze stínu, bledě se rýsovaly stepní křoviny, vzdálené stromy, mohyly; vzduch prosycoval se stále větším světlem. Bělavými odlesky vyjasňovaly se také tváře jezdců.

Byli to pan Zagłoba a Helena.

„Nic platno, musíme koním polevit,“ opakoval pan Zagłoba. „Včera běželi z Čigirina do Rozłlog bez oddechu. Dlouho tak nevydrží, obávám se, že padnou. Jak se cítíš, panno vzácná?“

Zde pan Zagłoba pohlédl na svoji družku a nevyčkávaje její odpovědi, zvolal:

„Dovol, abych si tě prohlédl ve dne, panno. Ho, ho, toť oblek po bratřích? Jen co je pravda: z míry švarný jsi kozáček, panno. Neměl jsem, věru, ještě takového pacholíka co živ – ale tak si myslím, že mi ho pan Skrzetuski přebere. Však co to? Ó, probůh, musíš svinouti přece ty vlasy, panno vzácná, sice jinak nikdo co do tvého pohlaví nebude na omylu.“

Vskutku, po zádech Heleniných splýval proud černých vlasů, uvolněných rychlým během a nočním vlhkem.

„Kam jedeme?“ tázala se, uvazujíc je oběma rukama a snažíc se zastrčiti je pod kalpaček.

„Kam oči nesou.“

„Tedy ne do Lubnů?“

Na Helenině tváři zračil se nepokoj a v bystrém pohledu, jaký vrhla na pana Zagłobu, byla zjevná nedůvěra, opět vzbuzená.

„Hleď, panno vzácná, mám svůj rozum a věř, že jsem všecko dobře prokalkuloval. A moje kalkulace opírá se o tuto moudrou maximu: neutíkej směrem, ve kterém budeš pronásledován. Nuže, jestliže nás v této chvíli pronásledují, pak nás pronásledují směrem k Lubnům, protože jsem se také včera hlasitě vyptával na cestu, a ohlásil jsem Bohunovi před odjezdem, že tam prchneme. Ergo: prcháme k Čerkasku. Začnou-li nás pronásledovat, tedy nebude to tak brzy, poněvadž to se stane, až když se přesvědčí, že nejsme na lubenské cestě, a to jim zabere asi dva dny času. Zatím budeme v Čerkasku, kde nyní stojí polské korouhve pana Piwnického a Rudominy. A v Korsunu je všecko vojsko hetmanské. Rozumíš, panno vzácná?“

„Rozumím, a dokud živa budu, zůstanu ti vděčna, vzácný pane. Nevím, kdo jsi, kde ses vzal v Rozlogách, (...)

(......)