Henryk Sienkiewicz
překlad: Václav Kredba

OHNĚM A MEČEM I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XX

Vzbudil ji štěkot psů. Otevřevši oči, spatřila v dáli před sebou veliký, košatý dub, ohradu a studniční jeřáb. Hned vzbudila společníka.

„Procitni, urozený a vzácný pane!“

Zagłoba otevřel oči.

„Nu co? Kde to jsme?“

„Nevím.“

„Počkej, panno vzácná. To jest kozácký přezimovací tábor.“

„Mně se také tak zdá.“

„Jistě tu bydlí čabanové. Ne příliš milá společnost. Proč ti psi tak zuřivě štěkají? Aby je vlci zhltli! Je vidět koně i lidi v ohradě. Nic platno, musíme tam zajet, aby nás nepronásledovali, až pojedeme mimo. Jistě sis také zdřímla, panno vzácná.“

„Tak jest.“

„Jeden, dva, tři, čtyři osedlaní koně – v ohradě jsou čtyři lidé. Nu, síla neveliká! Tak jest, jsou to čabanové. Nějak živě rozprávějí. Hej, hola, lidé, pojďte přece sem!“

Čtvero kozáků se okamžitě přiblížilo. Byli to vskutku čabanové od koní neboli koňaři, kteří v létě hlídali stáda uprostřed stepí. Pan Zagłoba si hned povšiml, že jen jeden z nich měl šavli a piščel, tři ostatní byli ozbrojeni koňskými čelistmi, uvázanými na tyčích, ale věděl i to, že tací koňaři bývají lidmi sveřepými a pocestným začasté nebezpečnými.

Všichni čtyři, přistoupivše blíže, dívali se opravdu spatra na přibylé. V jejich bronzových tvářích nebylo nejmenší stopy vlídnosti.

„Co chcete?“ tázali se, nesmekajíce čepic.

„Sláva Bohu,“ řekl pan Zagłoba.

„Na viki vikiv. Co chcete?“

„Je daleko do Syrovaté?“

„Ne znajem nikakij Syrovatej.“

„A jak se jmenuje tenhle zimní tábor?“

„Hušla.“

„Nuže, dejte koním vody!“

„Není vody, vyschla. A odkud jedete?“

„Z Krivoj Rudy.“

„A kam?“

„Do Čigirina.“

Čabanové pohlédli na sebe.

Jeden z nich, černý jako chrobák, šikmých očí, začal si pana Zagłobu prohlížeti, až konečně řekl:

„A proč jste sjeli ze silnice?“

„Že je vedro.“

Šikmooký položil na otěže páně Zagłobovy ruku.

„Pěkně slez z koně, panáčku. Do Čigirina nemáš proč jezdit.“

„A proč to?“ tázal se klidně pan Zagłoba.

„Vidíš zde toho molodce?“ řekl šikmooký, ukazuje na jednoho z čabanů.

„Vidím.“

„On z Čigirina prijichav. Tam Lachiv rižut.“

„A víš ty, sedláče, kdo za námi jede do Čigirina?“

„Kto takij?“

„Kníže Jarema!“

Drzé tváře čabanovské byly okamžitě samá pokora. Všichni obnažili hlavy jako na povel.

„Víte, vy chámi,“ pokračoval pan Zagłoba, „co dělají Laši s takovými, co rižut? Oni takové višajut! A víte, mnoho-li kníže Jarema přivádí vojska? A víte, že není dál než půl míle odtud? Cože, vy duše psí! Vy se budete naparovat? Jak jste nás to přijali? Studně že vám vyschla? Vody pro koně že nemáte? Vy ťulpasové, vy holomci! Já vám posvítím!“

„Ne serdytes, pane! Studně vyschla. My sami jezdíme do Kahamlika koně napájet a vodu si nosíme.“

„Holoto!“

„Prostyte, pane. Studna vyschla. Poroučejte, skočíme pro vodu.“

„Obejdu se bez vás, pojedu si s pacholíkem sám. Kde je tady Kahamlik?“ tázal se výhrůžně.

„Hle, na dva hony odtud!“ řekl šikmooký, ukazuje na pásmo křovin.

„A na silnici se musím vrátit tudy nebo se tam dostanu po břehu?“

(...)

(......)