Henryk Sienkiewicz
překlad: Václav Kredba

OHNĚM A MEČEM I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXIII

Za pozdního večera, při měsíci, dorazila vojska do Rozlog. Tam zastala pana Skrzetuského, sedícího na jeho Kalvarii. Rytíř, jak známo, pozbyl bolestí i mukami paměť zúplna, a teprve, když kněz Muchowiecki vrátil mu plné vědomí, vzali jej důstojníci mezi sebe, začali se s ním vítati a jej těšiti a zejména pan Longinus Podbipięta, který již čtvrt roku byl v korouhvi Skrzetuského řádným korouhevním druhem. Byl také hotov býti mu společníkem při vzdychání a pláči a hned také učinil nový slib pro jeho spásu, že úterky bude do smrti světiti jako postní dny, sešle-li Bůh jakýmkoli způsobem náměstníkovi útěchu. Zatím byl pan Skrzetuski doprovoděn ke knížeti, který se zastavil v selské chalupě. Ten, když spatřil svého miláčka, neřekl slova, jen náruč mu otevřel a čekal. Pan Jan vrhl se okamžitě s velikým pláčem do té náruči, a kníže jej tiskl k prsům, na hlavu líbal, při čemž zahlédli přítomní důstojníci v jeho vážných očích slzy.

Teprve za chvíli jal se mluviti:

„Jako syna tebe vítám, jelikož za to jsem již měl, že nespatřím tebe již nikdy. Zmužile snášej břímě své a buď toho pamětliv, že budeš míti v neštěstí na tisíce druhů, kteří ztratí manželky, děti, rodiče, příbuzné i přátele. A jako mizí kapka v oceáně, utoniž i tvoje bolest v moři bolesti obecné. Jelikož na milou vlast tak strašlivé přišly doby, kdo mužem jest a meč po boku nosí, ten se pláči nad vlastním utrpením neoddá, nýbrž ku pomoci této společné matce pospíší a buď dojde klidu ve svědomí nebo padne smrtí slavnou, jakož i koruny nebeské a s ní i blaženosti věčné dosáhne.“

„Amen!“ řekl kaplan Muchowiecki.

„Ó, jasný kníže, raději bych ji viděl mrtvou!“ hořekoval rytíř.

„Plač jen, veliká je ztráta tvá, my pak zapláčeme s tebou, poněvadž nikoli mezi pohany, nikoli mezi sveřepé Skýty, ani Tatary, avšak mezi bratry a druhy vlídné jsi zavítal, než rci sobě takto: ‚Dnes pláči nad sebou, zítřek však není můj,‘ neboť věz, že zítra vytáhneme do boje.“

„Půjdu s tebou, jasný kníže, kraj světa, však potěšiti se nemohu, poněvadž mi bez ní je tak těžko, že nemohu, nemohu…“

A ubohý vojín brzy se chytal za hlavu, brzy vkládal prsty mezi zuby a zatínal se do nich, aby potlačil nářek, neboť vichr zoufalství jím zmítal nanovo.

„Řekl jsi: Buď vůle Tvá!“ pravil kněz přísně.

„Amen, amen! Podrobuji se vůli Jeho, však… s bolestí… nemohu jinak,“ odpověděl rytíř přerývaným hlasem.

A bylo zjevno, jak se přemáhal, jak zápasil sám s sebou, až jeho muka vynutila slzy všem, a ti citlivější, jako pan Wołodyjowski a pan Podbipięta, prolévali hotové proudy slz. Tento dokonce ruce spínal a lítostivě opakoval:

„Bratříčku, bratříčku, buď zmužilý!“

„Slyš,“ řekl pojednou kníže, „došla mne zpráva, že Bohun volil cestu ke pronásledování odtud k Lubnům, poněvadž mi ve Vasilovce lidi pobil. Nezoufej před časem, snad dívky nedostal; proč by se také pouštěl k Lubnům?“

„Věru, toť možno!“ vzkřikli důstojníci. „Bůh tě potěší.“

Pan Skrzetuski otevřel oči, jako by nechápal, co se mluví, náhle (...)

(......)