Henryk Sienkiewicz
překlad: Václav Kredba

OHNĚM A MEČEM I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXIV

Pan Skrzetuski, jenž na zámek odkvapil před korouhvemi první, dotazoval se po kněžici i Zagłobovi, ovšem jich zde nenalezl. Nebylo po nich ani vidu ani slechu, ačkoli se sem již dostaly zprávy o přepadení Rozlog a zničení vasilovské posádky. Uzamkl se tedy rytíř do svého příbytku v cekhauze spolu se zklamanou nadějí – a lítost i obava i starost slétly se k němu nanovo. Ale odháněl je, jako odhání raněný voják na bojišti kavky a krkavce, kteří se k němu slétají, aby pili teplou krev a rvali čerstvé maso. Sílil se myšlenkou, že Zagłoba, tak zkušený ve lstech, snad přece jen unikne a prchne do Černigova, až dostane zprávu o pobití hetmanů. Vzpomněl také v té době onoho děda, kterého potkal, když jel do Rozlog, a který, jak sám povídal, obrán jsa spolu s pacholíkem o šatstvo nějakým čertem, seděl tři dni nahý v kahamlickém rákosí, strachuje se vyjíti na světlo boží. Pana Skrzetuského pojednou napadlo, že to jistě Zagłoba děda oloupil, aby opatřil přestrojení sobě i Heleně. „To není jinak možno!“ opakoval si náměstník a cítil velikou úlevu při té myšlence, neboť takové přestrojení velice usnadňovalo útěk. Také spoléhal, že Bůh, který bdí nad nevinností, Heleny neopustí, a aby získal tím spíše milosti Jeho pro ni, rozhodl se, že se očistí z hříchů. Odešel tedy z cekhauzu, pátral po knězi Muchowieckém a naleznuv jej, an těší ženy, prosil o vyzpovídání. Kněz jej odvedl do kaple, zasedl ihned do zpovědnice a začal poslouchati. Vyslechnuv, poučoval, povzbuzoval, ve víře utvrzoval, těšil i horlil. Horlil v ten smysl, že není dovoleno křesťanovi, aby pochyboval o moci boží, a občanovi, aby lkal nad vlastním neštěstím více než nad neštěstím vlasti; jestiť to sobectvím svého druhu, máme-li více slz pro sebe než pro celek – a litujeme-li vlastního horování více než pohrom obecných. Potom vylíčil ty pohromy, ten úpadek i hanbu vlasti slovy tak vzletnými i žalostně jímavými, že v rytířově srdci brzy vznítil velikou k ní lásku, proti níž mu vlastní hoře připadalo tak nepatrným, že ho téměř ani postřehnouti nemohl. Také jej očistil z urputnosti i záští proti kozákům, kteréžto city v něm zpozoroval. „Kozáky tyto drtiti budeš,“ pravil, „jako nepřátele víry, vlasti, jako spojence pohanstva, avšak zase těm, kdož tobě ublížili, odpustíš, ze srdce promineš – a mstíti se nebudeš. A až s to budeš, vidím již, že Bůh tebe potěší, i miláčka tvého tobě navrátí i pokoj sešle…“

Potom dal mu požehnání, rozhřešení a odešel, uloživ mu za pokání, aby před ukřižovaným Kristem ležel křižmo roztažen až do rána.

Kaple byla prázdná a tmavá, jen dvě svíce kmitaly se před oltářem, kladouce růžové a zlaté lesky na tvář Kristovu, zpracovanou z úběle a plnou slasti i utrpení. Celé hodiny ubíhaly, a náměstník ležel bez hnutí jako mrtev – ale zároveň cítil stále určitěji, že se hoře, zoufalství, záští, bolest, starosti, utrpení odpoutávají od jeho srdce, unikají mu z prsou, plazí se jako hadové i zalézají někam do tmy. Ucítil, že dýchá volněji, že vstupuje do něho (...)

(......)