Henryk Sienkiewicz
překlad: Václav Kredba

OHNĚM A MEČEM I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXV

Po devítidenním pochodu, při němž byl pan Maszkiewicz Xenofontem, a po třídenním převážení přes Desnu dorazila konečně vojska do Černigova. Přede všemi vjel tam s Valachy pan Skrzetuski, jejž kníže zúmyslně určil, aby obsadil město, aby se mohl dříve doptati po kněžici a Zagłobovi. Ale ani zde jako v Lubnech nikdo o nich neslyšel, ani ve městě ani na zámku. Zapadli někam beze stopy, jako když kámen hodí do vody, a rytíř sám již nevěděl, co si o tom mysliti. Kam se asi skryli? Přece ne do Moskvy ani na Krym ani na Síč? Zbývala jediná domněnka: Že se přepravili přes Dněpr, ale pak by se rázem ocitli prostřed bouře. Tam jsou řeže, požáry, zpité davy luzy, Záporožci a Tataři, před nimiž nechránilo Heleny ani přestrojení, poněvadž pohanská sběř ráda jímala do zajetí hochy pro veliký jejich odbyt na trzích stambulských. Dokonce vkrádalo se panu Skrzetuskému na mysl strašlivé podezření, že snad Zagłoba zavedl ji tím směrem naschvál, aby ji prodal Tuhaj-bejovi, který se mu mohl odměniti bohatěji nežli Bohun – a to pomyšlení uvádělo jej téměř v šílenství; ale v tom jej značně chlácholil pan Longinus Podbipięta, který poznal Zagłobu dříve než Skrzetuski.

„Bratříčku, vzácný pane náměstníku!“ pravil. „Vypuď to z hlavy. Věru, toho ten šlechtic neučinil! Byloť u Kurcewiczů také dosti pokladů, které by mu Bohun milerád přenechal; kdyby tedy chtěl dívku zničiti, nevydával by tím v nebezpečí svého hrdla a získal by jmění.“

„Toť pravda,“ pravil náměstník. „Ale proč s ní prchal za Dněpr, nikoli do Lubnů nebo do Černigova?“

„Upokoj se přece, drahoušku! Já toho Zagłobu znám. Píval se mnou, zadlužil se u mne. O peníze nestojí, ani o své ani o cizí. Má-li své, utratí je – cizími pak neplatí, ale že by se odvážil takového činu, toho od něho neočekávám.“

„Lehkomyslný to člověk, lehkomyslný!“ pravil Skrzetuski.

„Nu, lehkomyslný snad, ale při tom šibal, který vyzraje na každého a ze všech nebezpečenství se vymaní. A jakož předpověděl tobě kněz duchem prorockým, že ti ji Bůh navrátí – tak se i stane, poněvadž spravedlivo jest, aby všeliký ryzí cit srdce došel odměny, a ty těš se útěchou tou, jako se těším já.“

Zde začal pan Longinus sám zhluboka vzdychati a za chvíli dodal:

„Přeptejme se ještě na zámku, snad tudy procházeli.“

A ptali se všude, ale nadarmo – nebylo ani stopy po tom, že by prchající tudy prošli. Na zámku bylo plno šlechty s manželkami a dětmi, která se sem nahrnula před kozáky. Kníže je přemlouval, aby šli s ním a varoval je, že kozáci mu jdou v patách. Neodvažovali se totiž udeřiti na vojsko, ale bylo pravděpodobno, že se po odchodu knížete pokusí o zámek i město. Šlechta na zámečku byla však ku podivu zaslepena.

„Jsme tady za lesy bezpečni,“ odpovídali knížeti. „Sem k nám nikdo nepřijde.“

„A přece jsem oněmi lesy prošel i já,“ pravil kníže.

„To prošla tvá knížecí milost, vzbouřenci však neprojdou. Ho! ho! To nejsou lesy všelijaké.“

A nechtěli jíti, setrvávajíce ve své zaslepenosti, kterou potom krutě odpykali, (...)

(......)