Henryk Sienkiewicz
překlad: Václav Kredba

OHNĚM A MEČEM I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXVI

Zatím Chmielnicki, zastaviv se na nějakou dobu v Korsunu, ustoupil k Bialocerkvi a tam rozbil svůj hlavní stan. Horda položila se táborem na druhém břehu řeky, rozesílajíc výzvědné oddíly po celém vojevodství kijevském. Zbytečně také soužil se pan Longinus Podbipięta, že přijde o tatarské hlavy. Pan Skrzetuski správně uhodl, že Záporožci, zjímaní u Kaňova panem Poniatowským, podali zprávu falešnou: Tuhaj-bej nejen že neodtáhl, ale nevyrazil ani do Čigirina. Ba, co více: ze všech stran přitáhly nové čambuly. Přišli malí carové azovský a astrachaňský, kteří nikdy předtím v Polsku nebyli, se čtyřmi tisíci válečníky, přišlo dvanácte tisíc hordy nogajské, dvacet tisíc bilgorodské a budžacké, všichni odpovědní kdysi nepřátelé Záporoží i kozáctva, dnes bratři a spojenci, přísahající na krev křesťanskou. Konečně přibyl i sám chán Islan Girej s dvanácti tisíci Perekopci. Trpěla těmito přáteli celá Ukrajina, trpěl nejen stav šlechtický, nýbrž i rusínský lid, jemuž zapalovány vesnice, brán dobytek, a sedláci sami, ženy i děti hnáni do otroctví. V těch dobách vraždění, žhářství i prolévání krve byla pro sedláka záchrana jen jediná: prchnouti do tábora Chmielnického. Tam stával se sedlák z oběti vzbouřencem a ničil svou vlastní zemi, ale aspoň byl jist životem. Nešťastný kraj!… Když v něm vypukla vzpoura, ztrestal a zpustošil jej napřed pan Mikuláš Potocki, potom Záporožci a Tataři, kteří přišli jako jeho osvoboditelé, a nyní spočinul na něm Jeremi Wiśniowiecki.

Proto prchal kde kdo do tábora Chmielnického, prchala dokonce i šlechta, kdyžtě nebylo jiné cesty ke spáse. Díky tomu rostly síly Chmielnického, a že nevnikl hlouběji do říše polské ihned, že dlouho ležel v Bialocerkvi, bylo hlavně proto, aby uvedl do těch rozzuřených a sveřepých živlů pořádek.

Vskutku, v jeho železných rukou rychle se ony měnily v bojovnou mocnost. Kádry z vycvičených Záporožců byly pohotově, selský lid rozdělen na pluky, plukovníky ustanoveni bývalí košoví atamani, jednotlivé oddíly vysílány dobývat zámků, aby tak nabyly v boji cviku. A byl to lid povahou statečný, pro válku způsobilý jako žádný jiný, zbrani uvyklý, tatarskými nájezdy spřátelený s ohněm a krvavým obličejem války.

Vytáhlo tudíž dvé plukovníků, Handža a Ostap, proti Nestervaru, jehož dobyli a jehož židovské a šlechtické obyvatelstvo porubali do posledního. Knížeti Czetwertyńskému uťal hlavu na zámeckém prahu jeho vlastní mlynář, a z kněžny učinil si Ostap svou otrokyni. Šli jiní jinými směry, a úspěch provázel jejich zbraně, poněvadž strach připravil „Lachy“ o srdce – „u tohoto národa strach neobvyklý“, který vyrážel zbraň z rukou a zbavoval sil.

Stalo se nejednou, že plukovníci domlouvali Chmielnickému:

„Proč nenastupuješ pochod k Varšavě, nýbrž odpočíváš, s kouzelnicemi čáry provádíš, pálenku do sebe leješ a Lachy necháváš, aby se vzpamatovali ze strachu a sebrali vojska?“

Nejednou také zpitá luza řvala noční dobou, obléhala příbytek Chmielnického, žádajíc, aby ji vedl „na Lachiv“. (...)

(......)