Henryk Sienkiewicz
překlad: Václav Kredba

OHNĚM A MEČEM I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXVII

Táhl tedy Krivonos z Bialocerkve na Skviru a Pohrebyšče k Machnovce, a kudy prošel, tam mizely i sledy lidského života. Kdo se k němu nepřidal, hynul pod nožem. Bylo dokonce spalováno obilí na stojato, lesy i sady, ale mezitím šířil také kníže zkázu o své újmě. Obrátivše Pohrebyšče v sutiny a po krvavém křtu, jaký připravil pan Baranowski Němirovu, potřela vojska ještě několik silných vatah a položila se táborem u Rajgrodu, ježto již dobíhal měsíc, co nesesedla z koně, námahou byla zchvácena a smrtí značně prořidla. Bylo nutno si odpočinout, poněvadž ruce těch ženců zemdlely krvavými žněmi. Sám kníže váhal a rozpakoval se, neměl-li by na nějaký čas zajíti do kraje klidnějšího, aby si odpočinul a vojska rozmnožil, zejména koně, kteří se podobali spíše zvířecím kostrám nežli živým tvorům, poněvadž již přes měsíc nepoznali zrna, živíce se jen pošlapanou travou. Ale vtom po týdenní zastávce oznámeno, že se blíží posily. Kníže vyjel ihned vstříc – a vskutku, potkal se s panem Januszem Tyszkiewiczem, vojevodou kijevským, který přicházel s půldruhým tisícem dobře vyzbrojených lidí, a s ním pan Krištof Tyszkiewicz, podsudí braclavský, mladý pan Aksak, bezmála ještě jinoch, s dobře vypravenou vlastní malou korouhví husarů, a mnoho šlechty, jako pánové Sieniutové, Połubińští, Żytyńští, Jełowičtí, Kierdejové, Bohusławští, jedni s oddíly vojenskými, druzí bez nich, dohromady celého houfu ke dvěma tisícům koní, nepočítaje v to čeleď. Zaradoval se proto kníže z míry a vděčně pozval do svého příbytku pana vojevodu, který se nemohl vynadiviti jeho chudobě a prostotě. Kníže totiž, o co žil v Lubnech královsky, o to na výpravách, chtěje vojsku předcházeti příkladem, nedopřával si v ničem pohodlí. Bydlil v jediné jizbě, do které se pan vojevoda kijevský pro svou ohromnou tloušťku mohl skrze úzké dveře stěží protlačiti, až poručil rukodajnému dvořanovi, aby jej postrkoval odzadu. V jizbě mimo stůl, dřevěné lavice a dřevěné lože, pokryté koňskou houní, nebylo nic více, jen ještě slamník u dveří, na němž spával pacholík, vždy k službám připravený. Té prostotě divil se z míry vojevoda, který měl rád pohodlí a vozil s sebou pohovky. Vstoupil tedy a s údivem díval se na knížete, žasna, jak mohl tak veliký duch vpraviti se do takové prostoty a takové chudoby. Vídával někdy knížete na sněmích ve Varšavě, byl dokonce vzdáleným jeho příbuzným, ale blíže ho neznal. Až teprve, když se s ním dal do řeči, poznal ihned, že má co činiti s člověkem kromobyčejným. A on, starý senátor a stará veselá kopa vojanská, který kolegům senátorům klepával na ramena a knížeti Dominikovi Zasławskému říkával: „Můj nejlaskavější!“ a se samým králem byl důvěrně znám, netroufal si takové důvěrnosti vůči Wiśnowieckému, ač jej kníže přijal vlídně, ježto mu byl vděčen za posily.

„Urozený pane vojevodo,“ řekl. „Bohu chvála, že jsi přibyl s čerstvým lidem, neboť při pronásledování docházel nám už dech.“

„Viděl jsem na vojácích tvé knížecí milosti, že jsou ztrmáceni, ubožátka, (...)

(......)