Henryk Sienkiewicz
překlad: Václav Kredba

OHNĚM A MEČEM I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXIX

Lze snadno pochopiti, jak přijal kníže zprávu, kterou mu na úsvitě podal pan Skrzetuski o tom, jak Osiński i Korycki odřekli. Všecko se utvářelo tak, že bylo třeba tak veliké duše, jakou měl onen železný kníže, aby nepodlehl, sobě nezoufal a nesložil rukou v klín. Nadarmo měl tedy promarniti obrovské jmění na vydržování vojsk, nadarmo měl zmítati sebou jako lev v síti, nadarmo utínati jednu hlavu vzpoury po druhé! Nadcházel okamžik, ve kterém bylo mu pocítiti vlastní bezmocnost, ustoupiti někam daleko do klidných krajin a zůstati němým svědkem toho, co se dálo na Ukrajině. A kdo že jej učinil tak bezvládným? – Ejhle, ne meče kozácké, nýbrž nevraživost rodáků! Nespoléhal-liž právem, vydávaje se v květnu na pochod ze Zádněpří, že až se jako orel vrhne z výše na vzpouru, až ve všeobecném zděšení a poplachu první zvedne nad hlavou šavli, celá říše polská přijde mu ihned na pomoc a svou sílu, svůj trestající meč svěří jeho rukám? A co se zatím stalo? Zemřel král, a po jeho smrti svěřena hodnost regimentářská rukám jiným – kdežto on, kníže, byl okázale opominut. Byl to první ústupek, učiněný Chmielnickému – a nikoli pro ztracenou hodnost trpěla duše knížete, nýbrž trpěla pomyšlením, že ta zdeptaná říše polská poklesla již tak hluboce, že si nepřeje boje na život a na smrt, že ustupuje před jediným kozákem a že raději vyjednáváním chce zadržeti jeho zpupnou pravici. Od okamžiku vítězství u Machnovky docházely do tábora zprávy stále horší: především totiž zvěst o vyjednávání, poslaná panem Kisjelem, potom zvěst o záplavě volyňského Polesí vlnami vzpoury – nakonec odřeknutí se strany plukovníků, dokazující jasně, jak dalece byl vůči Wiśnowieckému zaujat hlavní regimentář, kníže Dominik Zasławski-Ostrogski. Právě za nepřítomnosti pana Skrzetuského přibyl do tábora pan Korsz-Zienkowicz se zprávou, že již celé Ovručsko stojí v ohni. Lid je tam tichý, nehnal se do vzpoury, ale přišli kozáci pod Krzeczowským a půlměsícem a násilím nutili selský lid, aby se hrnul do jejich řad. Proto byly dvory, městečka vypáleny, šlechta, která neuprchla – povražděna, mezi jinými starý pan Jelec, dávný dvořan i přítel domu Wiśniowieckých. Rozhodl se tudíž kníže, že se spojí s Osińským i Koryckým a rozdrtí pak Krivonosa, načež vyrazí na sever k Ovruči, aby, dorozumě se s litevským hetmanem, vzal vzbouřence mezi dva ohně. Ale všecky ty plány padaly nyní vzhledem k zákazu, danému oběma plukovníkům knížetem Dominikem. Jeremi totiž po všech pochodech, bitvách i svízelích nebyl dosti silen, aby se mohl měřiti s Krivonosem, zejména, když si ani vojevodou kijevským nebyl jist. Pan Janusz totiž opravdu náležel ke straně mírové srdcem i duší. Podrobil se důstojnosti i moci Jeremiho a musil jíti s ním, ale čím více pozoroval, že jest ona důstojnost otřesena, tím náchylnějším byl tomu, aby se vzpíral válečnickým tužbám knížete, což se také brzy ukázalo.

Podával tedy zprávu pan Skrzetuski, a kníže jej mlčky poslouchal. Všecka stařešina byla poslechu přítomna, všecky (...)

(......)