Henryk Sienkiewicz
překlad: Václav Kredba

OHNĚM A MEČEM I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXX

Vojska minula Konstantinov a zastavila se v Rosolovcích. Spoléhal totiž kníže na to, že, až Korycki a Osiński budou zpraveni o obsazení Polonného, musí ustoupiti k Rosolovcům, a zachce-li se nepřiteli je pronásledovati, padne ten znenadání mezi všecko knížecí vojsko jako do léčky a tím rozhodněji utrpí porážku. A vskutku, ty předtuchy většinou se splnily. Vojska zaujala postavení a stála tiše, připravena k bitvě. Větší i menší výzvědné oddíly rozjely se z tábora na všecky strany. Kníže pak s několika pluky stanul ve vsi a čekal. Až k večeru dali Wierszulovi Tataři zprávu, že se směrem od Konstantinova blíží nějaká pěchota. Uslyšev to, kníže vyšel přede dveře svého příbytku v průvodu důstojníků a s nimi něco přes deset z korouhevní družiny, aby zhlédli příchod. Zatím pluky, ohlásivše se hlaholem polnic, zastavily se před vesnicí, a dva plukovníci co nejrychleji přikvapili udýcháni před knížete, aby mu nabídli své služby. Byli to Osiński a Korycki. Spatřivše Wiśniowieckého a stkvělou družinu rytířstva, upadli do velikých rozpaků, nejsouce jisti přijetím, i uklonivše se nízce, mlčky vyčkávali, co kníže řekne.

„Štěstěna točí se jako kolo, pyšné ponižujíc,“ řekl kníže. „Nechtěli jste, urození pánové, dostaviti se k našemu pozvání, nyní však přicházíte sami.“

„Knížecí Milosti!“ řekl směle Osiński. „Z té duše chtěli jsme sloužiti pod tebou, však zákaz byl jasný. Kdo jej vydal, ať za něj odpovídá. Prosíme za odpuštění, ač jsme nevinni, neboť jako vojáci musili jsme poslouchati a mlčeti.“

„Kníže Dominik tedy rozkaz odvolal?“

„Rozkaz nebyl odvolán,“ řekl Osiński, „ale nás již nevíže, poněvadž jediná záchrana a spása našich vojsk spočívá ve tvé milosti, jasný kníže, pod jehož velením chceme od tohoto okamžiku žíti, sloužiti i umírati.“

Ta slova, plná zmužilé síly, i postava Osińského vyvolaly u knížete i družiny dojem co nejlepší. Byltě to vojín proslavený a ač ještě mlád, neboť nebyl starší čtyřicíti let, byl již pln válečných zkušeností, kterých nabyl v armádách cizozemských. Každé vojenské oko také rádo na něm spočinulo. Vysoký, vzpřímen jako třtina, se žlutým knírem vzhůru vypjatým, a švédskou bradou, svým stejnokrojem i postavou úplně připomínal plukovníky z třicítileté války. Korycki, původem Tatar, v ničem nebyl mu podoben. Jsa malého vzrůstu a zavalitý, měl pohled posupný a vypadal podivně v kroji cizozemském, nehodícím se k jeho východním tahům. Velel pluku německé vybrané pěchoty a slynul statečností stejně jako mrzoutstvím a železnou kázní, ve které držel své vojáky.

„Čekáme rozkazů tvé knížecí milosti,“ řekl Osiński.

„Děkuji za vaše odhodlání, urození pánové, a služby přijímám. Vím, že voják musí poslouchati, a poslal-li jsem pro vás, stalo se tak proto, že jsem o zákazu nevěděl. Nejednu zažijeme spolu od tohoto okamžiku chvíli dobrou i zlou, naději se však, že budete s novou službou plně spokojeni, urození pánové.“

„Jen když ty budeš spokojen s námi a s našimi pluky, knížecí Milosti.“

„Dobrá!“ řekl kníže. (...)

(......)