Mark Twain
překlad: František Gel

DOBRODRUŽSTVÍ HUCKLEBERRYHO FINNA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA VI

Co vám mám dlouho povídat, táta byl za chvíli zase čilý jako ryba a začal soudce Thatchera honit po soudech, aby vydal ty peníze, a začal honit také mě, protože jsem nepřestal chodit do školy. Dvakrát mě nachytal a zbil mě, ale já chodil do školy dál a většinou jsem tátovi proběhl pod rukama nebo jsem mu utekl. Předtím jsem o školu moc nestál, ale teď jsem tam chodit chtěl, patrně tátovi na zlost. Pokud jde o soud, byla to věc na dlouhé lokte. Vypadalo to, jako by se jim vůbec nechtělo začít; a tak jsem si občas od soudce Thatchera vypůjčil dva tři dolary pro tátu, abych si ušetřil bití. Když táta dostal peníze, pokaždé se opil; a pokaždé, když se opil, ztropil po městě výtržnost; a pokaždé, když ztropil výtržnost, byl zavřený. Byl už takový a tenhle koloběh byl načisto v jeho slohu.

Potom si navykl potloukat se příliš mnoho kolem vdovina domu, a tak mu vdova nakonec řekla, že nepřestane-li kolem domu špehovat, udělá mu nepříjemnost. Dovedete si představit, jak tím tátu dopálila? Říkal, že jí ukáže, kdo je pánem Hucka Finna. A tak si na mě jednoho dne na jaře počíhal, chytil mě a odvezl mě na loďce nějakých pět kilometrů proti proudu; přistál na illinoiském břehu v místech, kde je zalesněný a kde nejsou žádné domy; ale byla tam stará chata, srub, který byste v hustém lese nenašli, kdybyste o něm nevěděli.

Tam se táta usadil a tam mě držel a nikdy se mi nenaskytla příležitost utéct. V té staré chatě jsme bydleli a táta na noc vždycky zamykal dveře a klíč si dával pod hlavu. Táta měl pušku, kterou patrně ukradl; chytali jsme ryby a stříleli jsme zvěř a z toho jsme byli živi. Co chvíli mě táta zamykal a chodil po proudu dolů těch pět kilometrů k přívozu, kde byl obchod. Tam vyměňoval ryby a zvěřinu za kořalku. Pití si nosil domů, opíjel se a lebedil si a tloukl mě. Vdova za čas přišla na to, kde jsem, a poslala nějakého muže, aby se mě pokusil zmocnit. Ale táta ho zahnal flintou a nedlouho potom jsem si zvykl na chatu i na ten život a všecko se mi líbilo – až na to bití.

Byl to život líný a náramný; mohl jsem se celý den pohodlně povalovat, kouřit a chytat ryby, a nikde žádné knížky a žádné učení. Tak utekly dva tři měsíce. Z šatů už byly jen špinavé hadry a cáry a nechápal jsem, jak se mi kdysi mohlo tak líbit u vdovy, kde se člověk musel mýt a jíst z talíře a česat se a chodit v pravidelnou dobu spát a v pravidelnou dobu vstávat a kde člověk musel pořád dřepět nad knížkou a poslouchat vážná kázání slečny Watsonové. Už se mi nechtělo vracet. Kvůli vdově jsem kdysi přestal klít, protože to neměla ráda. Teď jsem zase s chutí klel, protože táta nic proti tomu neměl. Celkem vzato jsem tam v lese měl náramné časy.

Ale postupem doby se táta začal víc a víc ohánět holí a já už to nemohl vydržet. Byl jsem samá modřina. A táta si také zvykl odcházet velmi často a vždycky mě zamykal. Jednou mě zamkl a byl pryč tři dny. Připadal jsem si hrozně opuštěný. Myslel jsem, že se utopil a že se už jakživ odtamtud nedostanu. Byl (...)

(......)