Mark Twain
překlad: František Gel

DOBRODRUŽSTVÍ HUCKLEBERRYHO FINNA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA VII

„Vstávej! Co to má být?“

Otevřel jsem oči a snažil jsem se uvědomit si, kde jsem. Už byl den a já tvrdě spal. Táta stál nade mnou. Měl špatnou náladu a taky kocovinu. Povídá:

„Nač tady máš tu flintu?“

Usoudil jsem, že neví, co dělal, a proto povídám:

„Někdo se sem dobýval a tak jsem na něho číhal.“

„Proč jsi mě nevzbudil?“

„Budil jsem vás, ale nebylo to nic platné. Ani jste se nehnul.“

„No dobrá. Tak jenom tu nestůj a nepovídej mi tu do večera. Marš ven a podívej se, jestli jsou na šňůře nějaké ryby k snídani. Přijdu za chvilku.“

Táta odemkl dveře a já vyběhl k břehu řeky. Viděl jsem plavat na vodě velké větve a podobné věci a trochu tříště, a tak jsem věděl, že řeka začala stoupat. Řekl jsem si, že bych se měl moc dobře, kdybych teď byl ve městě. Červnová povodeň byla pro mě vždycky výnosná, protože když začíná velká voda, přináší kola dříví a vorové klády, někdy i kusy voru třebas také s tuctem klád; a stačí to pochytat a prodat v ohradách nebo do pily.

Šel jsem kousek podle břehu; jedním okem jsem dával pozor, zda nejde táta, a druhým jsem koukal, co přináší povodeň. Co vám mám povídat, najednou si to sem šine loďka; byla to opravdová krasavice, dlouhá čtyři nebo pět metrů; nesla se na hladině jako kačena. Skočil jsem z břehu do vody po hlavě, ani jsem neshodil šaty, a plaval jsem za člunem. Čekal jsem, že na dně loďky bude někdo ležet, protože to lidi často dělají, aby někoho vyvedli aprílem; nechají člověka přiveslovat a pak vstanou a člověku se vysmějí. Ale tentokrát to tak nebylo. Vyšplhal jsem se do ní a dovesloval jsem ji k břehu. Táta bude mít radost, řekl jsem si, dostane za ni aspoň deset dolarů. Ale když jsem vylezl na břeh, nebylo po tátovi ani vidu, ani slechu, a když jsem lodičku zatahoval do zátočiny, která nebyla širší než strouha a byla zakrytá psím vínem a vrbami, napadlo mi něco jiného; schovám ji, a až uteču, nedám se do lesa, ale sjedu po řece nějakých sedmdesát osmdesát kilometrů. Tam se někde usadím nadobro a nebudu se muset tlouct pěšky po světě.

Zátočina byla blízko chaty a pořád se mi zdálo, že slyším tátu přicházet; ale podařilo se mi loďku ukrýt. Potom jsem vylezl a skrčil se za skupinou vrb. Spatřil jsem tátu s puškou.

Byl nedaleko, ale zrovna mířil na nějakého ptáka, takže bylo jasné, že nic neviděl.

Když potom táta přišel k řece, našel mě zabraného do práce. Usilovně jsem se zabýval dlouhou rybářskou šňůrou a množstvím udic. Táta mi trochu vyhuboval do loudalů, ale řekl jsem mu, že jsem spadl do vody a tím že jsem se zdržel. Věděl jsem, že si všimne, jak jsem mokrý, a že by se začal vyptávat. Na šňůře bylo pět sumců. Sundali jsme je a šli jsme domů.

Po snídani jsme si lehli, abychom dospali, protože jsme oba byli velmi unavení. Jak jsem tak ležel, začal jsem přemýšlet a nakonec jsem si řekl: Kdyby se mi podařilo zařídit to tak, aby se mě ani táta, ani vdova nepokoušeli hledat, bylo by to mnohem jistější než spoléhat se na štěstí, že budu dost daleko, než mě (...)

(......)