Mark Twain
překlad: František Gel

DOBRODRUŽSTVÍ HUCKLEBERRYHO FINNA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA VIII

Když jsem se probudil, bylo slunce tak vysoko, že muselo být už osm pryč. Ležel jsem pohodlně v trávě ve stínu a chládku, přemýšlel jsem o všem možném, byl jsem odpočinutý, celkem spokojený a bylo mi dobře. Slunce jsem viděl několika skulinami, ale většinou tu byly všude mohutné stromy a pod nimi smutné přítmí. Na zemi, kam listím pronikalo sluneční světlo, byly skvrny jako pihy a ty pihy se trochu třepetaly. Z toho bylo vidět, že nahoře vane větřík. Na vyvráceném stromě seděl párek veverek. Měly moc řečí, ale byly na mě velice přívětivé.

Byl jsem notně líný, dobře se mi leželo a nechtělo se mi vstát a dělat snídani. Začínal jsem zase klímat, když se mi najednou zazdálo, že slyším zdálky od řeky dunivé ,,bum“. Nadzvedl jsem se, opřel jsem se o lokte a poslouchám; a za chvilečku to slyším znova. Vyskočil jsem, běžel se podívat skulinou v listí a vidím nad vodou ve velké vzdálenosti, tam, kde je přívoz, chuchvalec kouře. A vidím převozníkův parník plný lidí, jak pluje dolů po proudu. To už jsem věděl, co se děje. ,,Bum.“ Z boku parníku vyskočil obláček bílého dýmu. Víte, oni stříleli z děla nad vodu, aby moje mrtvola vyplavala nad hladinu.

Měl jsem už notný hlad, ale nemínil jsem rozdělat oheň, protože by lidi mohli zahlédnout kouř. Tak jsem zůstal sedět a koukal jsem na obláčky dýmu a naslouchal těm dělovým ,,bum“. Řeka zde byla široká přes půldruhého kilometru a ráno v létě je na ni vždycky pěkná podívaná. A tak se mi celkem příjemně leželo a přihlíželo, jak se shánějí po mých tělesných pozůstatcích, jenom kdybych měl něco k snědku. Najednou jsem si vzpomněl, že při hledání utopence se pouštějí po vodě kapky rtuti v pecnech chleba, protože chléb s rtutí plave k utopené mrtvole a zůstane u ní. Musím – povídám si – dávat pozor, a když nějaký pecen připlave, pomohu mu zůstat opravdu u mě. Přeběhl jsem na illinoiskou stranu ostrova podívat se, přeje-li mi štěstí, a nebyl jsem zklamán. Velký pecen se právě blížil po hladině a málem jsem ho přitáhl dlouhým klackem, ale smekla se mi noha a pecen uplaval. Byl jsem právě v místech, kde proud prudce naráží! na břeh, a proto mně ani nenapadlo za chlebem skákat. Za chviličku si to tudy mířil druhý pecen a tentokrát mi to vyšlo. Vytáhl jsem zátku, vytřepal tu trochu rtutě a zahryzl se do chleba. Byl to bílý pekařský chleba, jaký jedí lepší lidé, žádná domácí sražená placka z kukuřičné mouky.

Našel jsem si pěkné místo v podrostu na břehu, sedl jsem si na vyvrácený strom, žvýkal jsem chleba, koukal se na parník a byl velmi spokojen se světem. A pak mě něco napadlo. Teď – povídám si – vdova nebo farář nebo vůbec někdo se modlí, aby mě plovoucí chleba našel, a ejhle, chleba plaval a našel mě. Tak to vypadá, že na tom modlení něco je, totiž pokud se modlí člověk jako vdova nebo velebníček, ale u mě to nefunguje. Asi to funguje jenom u určitého druhu lidí.

Zapálil jsem si dýmku, pěkně jsem si bafal, a přitom jsem z parníku oka nespustil. Převozníkův parník plul po proudu a (...)

(......)