Mark Twain
překlad: František Gel

DOBRODRUŽSTVÍ HUCKLEBERRYHO FINNA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA IX

Chtěl jsem se jít podívat na místo uprostřed ostrova, které jsem na svých dřívějších průzkumech našel; tak jsme se vydali na cestu a brzo jsme se tam dostali, protože ostrov byl dlouhý jenom něco přes čtyři kilometry a nebyl širší než nějakých tři sta padesát metrů.

Místo, o které jsem se zajímal, byl dost dlouhý srázný pahorek nebo hřeben, vysoký snad dvanáct metrů. Nalopotili jsme se, než jsme se dostali nahoru, protože stráň byla příkrá a křoví velmi husté. Chodili a šplhali jsme po hřebenu sem a tam a prohlédli ho křížem krážem, a tak jsme našli nahoře ve skalnatém svahu obráceném k Illinoisu pěknou velkou jeskyni. Byla prostorná, jako kdybyste dali dohromady dvě tři světnice, a i Jim v ní mohl stát zpříma. Byl tam chládeček. Jim říkal, abychom sem hned nanosili fidlátka, ale já jsem řekl, že se mi nechce lézt sem nahoru pro každou maličkost.

Jim říkal, že kdybychom dobře ukryli loďku a měli všecko nádobíčko v jeskyni, že bychom sem mohli nahonem utéct, kdyby někdo přišel na ostrov, a že by nás bez psů nikdy nenašli. A kromě toho prý ptáčci říkali, že bude pršet, – a zda prý chci, aby nám všecky věci zmokly?

Tak jsme se vrátili, přiveslovali s loďkou k břehu pod jeskyni a odnosili věci nahoru. Potom jsme našli docela blízko v hustém vrboví místo pro loď. Ze šňůry jsme sundali pár ryb, šňůry s novým vnadidlem jsme hodili zase do vody a hotovili se k večeři.

Vchod do jeskyně byl tak velký, že by jím bylo šlo valit pětihektolitrový sud, a na jedné straně při vchodu byla plochá skalka, jako dělaná pro ohniště. Tak jsme tam rozdělali oheň a vařili večeři.

V jeskyni jsme si rozprostřeli pokrývky jako koberec a na nich jsme se navečeřeli. Ostatní věci jsme složili pěkně přehledně na konci sluje. Za malou chvilečku se setmělo a začalo se blýskat a hřímat; tak tedy ptáčci měli pravdu. Hned také začalo pršet, lilo jako z konve a nikdy jsem ještě neviděl vítr tak foukat. Byla to opravdová letní bouře. Bylo tak tma, že venku všecko vypadalo tmavomodře a nádherně; a déšť byl tak hustý, že nejbližší stromy vypadaly šedivě a jakoby opředené pavučinami; a když vítr zadul novým náporem, ohnul stromy a obrátil listy světlou spodní stranou nahoru. A potom vítr vždycky zadul ještě jednou a stromy zamávaly větvemi, svými pažemi, jako by se byly zbláznily. A pak, zrovna když tma byla nejmodřejší a nejčernější – fssst! najednou všecko zazářilo, jako by se otevřelo nebe, a na vteřinku zahledíš tam venku v bouřce kymácející se vrcholky stromů, stovky metrů dál, než jsi před chvilkou dohlédl; a za vteřinku bylo zase tma jako v pytli a teď jsi slyšel hrom, jak se do toho dává; napřed hroznou ránu a pak rram-grram-bammm od oblohy až dolů, na druhou stranu světa, jako kdyby někdo valil sudy po schodech, ale někde, kde mají dlouhé schodiště a kde sudy řádně nadskakují.

„To je hezké, Jime,“ povídám, „nechtěl bych v tom nečase být venku. Podej mi ještě kus ryby a nějakou topinku.“

„No, nebyl byste tady v suchu, nebýt Jima. Byl (...)

(......)