Vladislav Vančura

KONEC STARÝCH ČASŮ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Záměna

Ach advokát! Spustili jsme toho chlapíka s očí, když jsme nasedali k vyjížďce. Jak se vyrážel, zatím co my jsme křižovali les?

Můj pán, Josef Stoklasa, s ním chtěl účtovat a odvedl ho do své kanceláře. Schylovalo se mezi nimi k bouři. Byli zasmušilí a po dlouhé době spolu mluvili tak, jak měli spustit již na začátku.

Regent činil svému právnímu zástupci výčitky, řka, že mu nejdou pod vousy zápletky a kličky, v nichž si advokát libuje. „Naše věc,“ řekl, „pokračuje od deseti k pěti. Před půl rokem jsem byl málem u cíle. A co teď? – Odhad za odhadem, komise za komisí! – Ministerstvo. Pozemkový úřad, průtahy! – Ďas ví, komu ten statek padne nakonec do klína.“

„Před šesti měsíci,“ odpověděl advokát, „jsem měl volnou ruku. Tehdy ještě nezasáhl Lhota!“ Řka to, podíval se na mého pána zpod brýlí.

„Bylo to nutné,“ pravil mu v odpověď regent, „musil jsem požádat Jakuba o přispění, vždyť jsme byli již v koncích.“

Oba pánové chvíli mlčeli, Stoklasa se trochu styděl za nepravdu, kterou říká, a v rozpacích lámal mezi prsty sirku.

„Domnívám se, že jste si nesprávně vybral přímluvčího,“ pokračoval advokát. „Lhotovy zájmy jsou jiné než vaše. A i kdyby chtěl, co zmůže? Má na zádech smlouvu s cukrovarníky a řepaři po něm pasou jako čert po hříšné duši. Musí se před nimi zapírat a jezdí po zdravotních dovolených.“

„Mýlíte se,“ namítal opět regent, „Lhota má vliv a je to můj starý přítel. Co ale mohu čekat od domkářů? Zapomněl jste, jaké mám potíže s Charouskem? – Vidíte, a to je člověk, s nímž jsem chtěl pracovat, když jsem myslil na družstvo…“

„Jakže?“ vpadne advokát, „vy byste přistoupil na to, aby se Kratochvíle stala družstevním statkem?“

„O Charouskovi již nemůže být řeči.“

„Naopak! Naopak!“ křičí advokát a na jeho čele vyvstává pot. „Charousek udělá, oč ho požádám. Jsem si jím jist.“

„Pozdě!“ odpovídá můj pán a vkládá do toho slova všechnu umíněnost lidí bez vůle.

Doktor vstane a jazyk mu vypovídá službu. Cítí, že je všechno v sázce, cítí, že miluje Michaelu a že jeho místo je po boku Stoklasově. Chce mluvit, ale v hlavě se mu honí myšlenky na moc v politické straně, na Kratochvíli, na svatbu a na jedinou chybičku, které se dopustil s Charouskem. Můj bože! Proto se všechno rozplyne? Proto má věčně klábosit v nicotných sporech u krumlovského soudu? – Ne, ujímá se řeči a vyloží, proč Charousek psal onen zlořečený dopis a proč mluví na schůzích proti Stoklasovi. „Tomu je dlužno rozumět,“ praví, „jen jako výstraze, abyste se nevzdaloval svých starých spojenců. My všichni jsme byli znepokojeni pro Jakuba Lhotu…“

To jméno přivádí advokáta k rozumu, poznává, že právě v něm je ohnisko sporů, poznává, proč se Jan vrátil na Kratochvíli, a v duchu se již loučí s Michaelou i se statkem. „Zkřížili ti cestu. Okradli tě!“ myslí si, ale ještě se nevzdá. Mluví, mluví čím dál tím lépe. Vymáchal Lhotu, jako by měl zítra při jiti na buben, a naznačuje, že je to darebák. Rozhodl se vésti útok přímo na Jakubovu hlavu a změří se s (...)

(......)