Vladislav Vančura

KONEC STARÝCH ČASŮ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Hra v karty

Víte, jak je lidská přízeň vrtkavá! Víte, jak se lidé dají snadno zbaňkovat a jak se z ničeho nic přikloní k nepřátelům člověka, jejž předtím vynášeli!

Ještě včera mluvili v kuchyni o knížeti s úctou, ještě včera, když jsem šel po dvoře, sáhl sem tam někdo na čepici – a dnes? Kuchařka stojí před dveřmi do spíže, a cídíc zámek, chrání vchod, dokud se nevytratím. Fi! Veronika se ušklíbá a holky od dřezu se na mě dívají zvysoka.

Jdu mimo Marcela – je chudák zaražen a neví, co by řekl.

Pak potkám Františku – dá se mi do smíchu a uteče.

Jsem krátce v nemilosti… Ba, už i starý Kotera mi naznačil, že má mých pitek s knížetem až po krk a že by se rád dopočítal burgundských košíčků.

Co mám na to říci? Jak se mám bránit? Mlčel jsem dost dlouho – jsem dobrák od kosti, ale když člověk slyší zpívat stále stejnou! Když každý moula o vás klevetí a otevře si hubu, řka, že jste dobrodruh anebo kurevník, jenž noc co noc spí s naší Cornelií – kdepak mám potom nabrat trpělivosti?

Hrom do toho! Já všechno odnesu!

Maje plnou hlavu podobných starostí, bral jsem se mimo Veroničiny dveře.

Řekl jsem již, že jsem měl vztek? Ano? Nuže, musím k tomu ještě něco přidat: byl jsem rozzuřen a odplivl jsem si.

Avšak sotva jsem se té neslušnosti dopustil, vyletěla Veronika ven a jala se mi spílati, že jsem zmetek a že ve mně není dobrá žilka. Potom velebila knížete a za křiku, jejž nemohu napodobit, mi řekla asi toto: „Rererere! Aby ses neplet, ty staré, prašivé, zkažené spodničkáři, já jsem tě viděla na vlastní oči, jak jsi k tý nestoudnici lez! Co? Von to teď bude strkat na knížete! To se ví! To se rozumí, ty nic, ty muzikant, ty jsi svaté!“

Vyslechnuv to a mnoho jiných věcí, poslal jsem babu k šípku a hnal jsem se za knížetem. Chtěl jsem se ho zeptat, co a jak, chtěl jsem mu vyčinit, chtěl jsem ho mít k tomu, aby se přiznal.

V ohbí chodby jsem potkal Marcela a vyhrkl jsem na něho, aby mi řekl, kde vězí Alexandr Nikolajevič. Ukázal mi na knihovnu, dodávaje, že tam kníže před chvílí vešel se Susanne.

„Se Susanne?“ opakoval jsem, unášen hněvem. „Se Susanne!“ Potom zvedaje pěst proti řečené síni, oslovil jsem nepřítomného svůdce:

„Ty licoměrníku, nemáš dost na tom, že jsi zkazil mou pověst? Nemáš dost na Cornelii, chceš Susanne, Michaelu a snad i Ellen? Což se nestydíš, ty chlapíku, jemuž sedí padesátka v týle? Jakže? Chceš nás přinutit, abychom byli spoluvinníky tvého prostopášnictví? Což jsi neusoudil, že já a můj pán ti naměříme odplatu, jakou zasluhuješ?“

Dnes, když si slovo za slovem vzpomínám na vyhrůžky, které jsem tehdy vrhal za knížetem Megalrogovem, dnes, když mohu s klidem přehlédnouti vše, co se událo, vidím jasně, že toto obviňování bylo obráceno stejnou měrou proti mému vlastnímu nitru jako ke knížeti. Řečená slova vybízela k pokání i mě – ale nedbal jsem jich, byl jsem tehdy příliš zatvrzelý a nacházel jsem ctnost v tom, že mi bylo odepřeno uskutečniti záměry, které jsou nízké a nečestné. Byl jsem přesvědčen, že (...)

(......)