Vladislav Vančura

KONEC STARÝCH ČASŮ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Susanne

Dokonalý člověk, na němž nenajdete chybičky a který si zaslouží úcty a lásky, bývá obyčejně pranezábavný. Počestnost, spravedlivá mysl a čistota vyhladí na svých soustruzích kdejaký vrub, kdejakou vyvýšeninu ducha a jejich dílo je nakonec hladké, pravidelné a souměrné, takže nad ním krčíte rameny.

Můžete je milovat?

Ne. Váš duch je v klidu. Za obecného souhlasu přisvědčujete těmto premiantům a nehne se ve vás ani žilka (leda že pociťujete živé přání napsat na kůži podobného mramoru nějaké zatrachtilé slovo).

A co vás naproti tomu rozehřeje?

Napětí, spor a blízkost pádu. Jediný znak krásy, jenž vyniká z hromady omylů a chyb. Ta chvíle, kdy můžete současně říkati ano i ne, kdy můžete věřit a popírat. Ta chvíle, kdy se až do základu své bytosti chvějete strachem, že budete přemoženi, říkajíce: A PŘECE! A přece vidím ušlechtilého člověka. A přece vidím, že je Alexej hoden lásky.

Slečna Susanne a Michaela měly věru příležitost octnouti se v přestřelce soudů a hlasů. Valná většina rozhodla, že kníže je podvodník, ale ty dvě mladé dámy nacházely právě za onoho tvrzení důvody k lásce. Michaela nebyla ještě rozhodnuta. Její myslí přecházely stíny. Stín plukovníkův a stín pana Jana. Neměly ani pravého jména, ani těl, ani drásavého hlasu. Byly to pouhé přeludy bez krve, bez objetí, které by je sevřelo, bez úst, jež by opakovala: Pojď! Pojď za mnou a v této chvíli a bez prodlení se vydej své lásce.

Naproti tomu viděla Susanne určitěji. Na rozdíl od Michaeliny zásadní ochoty k lásce milovala. Byla rozhodnuta, či lépe, neměla volby. Její srdce ji unášelo.

Po příhodě s plukovníkovými penězi, které zůstaly nepovšimnuty v zásuvce, změnil pan Stoklasa O Alexejovi opět mínění. „Podvodník,“ řekl si, „by shrábl svou výhru, hlupák, který pohodil peníze, aby nás nachytal na svou geniální roztržitost, by věc vysvětloval, zištník by toho tahu užil k vlastnímu prospěchu – jak si však počíná náš kníže? Přešel vše bez poznámky a jeho tvář vyjadřuje nezájem. Vidím, že drží v ruce nové tři stovky, vede si poctivě, prohrává a je mu všechno jedno. Jakže, toto chlapisko neznající cenu peněz že není pravý kníže? Jak by ne! Uhaduji, že mluvil s Charouskem spatra jen proto, že mu čpěl sedlačinou. Pokud jde o zálety, to je ovšem jiná. V té věci bych připustil, že má advokát pravdu a že plukovník vskutku chodí za holkami…

U této myšlenky se pan Stoklasa zastavil se zálibou. Možná, že si představil uvolňující se pas Corneliin, možná, že viděl ještě dál. – Podobné záliby se mu nezdály hodny odsouzení, usmíval se a současně byl zmaten, že tak živě pociťuje rozmarnost oněch výjevů. Již již se chtěl knížete zeptat, co je pravdy na řečech, které se trousí o včerejší noci, ale pohlédnuv na Michaelu, udržel jazyk za zuby. Jeho příliš úzkostlivá duše ztrácela snadno směr. Ještě před chvílí byl hotov rozesmátí se nad šprýmovnými příhodami s klíčnicí, a teď se zardívá. „Můj bože,“ myslí si, „Michaela je příliš blízko tomuto nemravovi. Vystrnadím ho! Ať (...)

(......)