Vladislav Vančura

OBRAZY Z DĚJIN NÁRODA ČESKÉHO II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Úzkost

Jednou za svítání přišla kralevicova chůva k světnici ostatních služek a silně zabušila na dveře. Bylo velmi záhy, sotva se však ozval úder, odhodila nejmladší z nich pokrývku, druhá si mnula víčka, třetí spustila křik a čtvrtá rychle a pátá pomalu se oblékaly.

Když povolil zámek, vběhla ta chůva a překročivši lože přítelkyň s rukama na tváři a s pošinutým čepcem usedla vedle ohniště. Tu se jala naříkati, řkouc:

„Ach, kralevic, to milostné děťátko a pýcha své matky, jest nemocen! Nějací zlí duchové mu tisknou hrdlo. Jeho dech se zastavuje, jeho tvář promodrává, jeho úsměv je zkřiven a jeho kůže se zachvívá a škube sebou. Je více mrtev než živ.“

Řkouc to, rozplakala se chůva ještě hlasitěji, ale když ji ostatní ženské v tom počínání následovaly, utřela si slzy a řekla, že teď není čas oddávati se žalu.

Potom se služky dlouho radily a rozhodly se, že zavolají paní, které byl svěřen dozor nad chůvami a která mohla podle své vyšší urozenosti vcházeti do královniných komnat. Chtěly jí vyjevit své starosti a požádati ji, aby mluvila před kněžími a královnou a před králem.

Když se to stalo, roznesla se zvěst o kralevicově nemoci po všech prostorách hradu. Král rozkázal, aby byly slouženy mše za zdraví jeho syna. Tu klečel biskup před oltářem a mnichové připojovali k svým každodenním modlitbám ještě modlitbu zvláštní a šlechticové se dotazovali, jak se nemocnému daří, a děvečky, sotva si vzpomněly na to trápení, mlkly uprostřed smíchu.

Tak v paláci, který býval pln hlasů a pořádku, usídlila se tichost a zmatky. Zdálo se, jako by se byly ztratily klíče od nějakého sklepení života. Lidé se míjeli se sklopenou hlavou, a když zaslechli hlasitější hovor, kladli si prst na ústa. To činili jedni, ale druzí, lichometníci, a ti, kdo se vyznají v obyčejích úlisných, vystavovali svůj žal na odiv: ženské si rozplétaly vlasy a mužové loket ve dlani a prsty ve vousech stáli jako by jim zármutek zhltl všechna slova.

Tak zachmuřen, bez hnutí a s hlavou na stranu, lelkoval nad svými hrnci i Flanderčan, který o kralevicově křtu vyrazil z Nětčiných rukou kovářova syna, malého Jakuba.

Slzy – ať už pravé, ať už nepravé – se špatně snášejí s kypícím břichem. – Když tedy Flanderčan poplakával uprostřed kuchyně (maje řemen hezky nízko a na poslední dírku), když tak vykrmený, huňatý a lesknoucí se fňukal a když mu nějaké blýskavé světélko přecházelo přes tučný nos, oslovil ho kněz Jan a řekl mu:

„Příteli, co se ti přihodilo? Netáhne komín tvého krbu? Hrne se ti kouř do kuchyně, nebo snad jsi pokazil pečeni? Je spálená? Či jsi zapomněl přidat soli a kmínu?“

„Ach, pane,“ odpověděl Flanderčan, „nemám na mysli kuchařinu, ale to, co nás všechny skličuje. Cožpak nevíte, že je králův synáček nemocen? Nevíte, že ztrácí chvílemi vědomí a že jeho tvář promodrává?“

„Kuchaři,“ řekl opět kněz Jan, „dovedou tu a tam připravit sousto, které posiluje. Slyšel jsem, že medvědí tlapy prospívají lidem nestatečného dechu a že tuk, který prorůstá ovčí (...)

(......)