Vladislav Vančura

OBRAZY Z DĚJIN NÁRODA ČESKÉHO II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Dva biskupové

Jakýsi veselý muž jménem Daniel byl z knížecí milosti kdysi zvolen za pražského biskupa. Přijal vysoké důstojenství, stal se arcipastýřem, ale jeho zvyky se jen málo změnily. Byl trochu rozmarný, měl lehkou mysl, a pokud jde o hájení církevního práva, scházela mu i pozornost i vědění i vůle. Byl oddán knížeti, pramálo se staral o papeže. Hleděl si nehorlivě duchovní správy a tak jakýsi kanovník Arnold a probošti a děkanové vznesli proti němu žalobu. Biskup se vytáčel, věc se protahovala a zatím dosedl na vladařský stolec Přemysl Otakar. Když stížnosti a výtky dolehly ke královu dvoru, povolal panovník biskupa ke slyšení.

I přišel Daniel a poklonil se nikoli jako církevní kníže, ale jako člověk, který miluje shodu a mír. Z jeho tváře vyzařovala pak chytrost i veselí. Měl tučné tělo, velkou postavu, sehnutá záda, odulý ret, krhavé oči a ruce ke kolenům. Mluvil rozvláčně a s vtipem. Král, naslouchaje mu, měl věru proč se smát. I zalíbilo se Přemyslu Otakaru v tom chybujícím knězi, mluvil s ním vlídně, přijímal jeho služby ve věcech rozvodu a trochu z vděčnosti a trochu z dobroty prosil Innocence III., aby řečeného biskupa nesoudil příliš příkře. Potom byl Daniel milostí papežovou zcela očištěn a ještě dvanáct let vesele zastával úřad. Po jeho smrti stal se však biskupem probošt Ondřej a to byl muž přísného mravu a bezúhonného života. Sotva byl králem uveden v úřad, již vznesl plno stížností a přes obyčej dosud v zemi platný žádal, aby i král a velmožové i zemští správcové šetřili upsaných svobod duchovenstva.

„Odpusťte mi, vznešený králi, nenáviďte mě, čiňte co vám libo, já však žádám, aby při rozdělování beneficií byla šetřena práva biskupova, aby kněží svým soudem byli souzeni a dále, aby nebyl činěn útisk poddaným duchovenstva!“

„Dobře vím, biskupe, že nikdo není vzdálen chybování, a dovedu si představit, že soudy či správcové si někdy vedou nesprávně. Ale chceš slyšet, jaký poklesek vidím u svých poddaných s největší ošklivostí? Pravím, že pýchu!“

Tak vznikl mezi králem a biskupem spor a v tom sporu byl rozhodčím papež Honorius, nástupce Innocencův. I stalo se, že rozhněvaný papež a biskup vydali (...)

(......)