Vladislav Vančura

OBRAZY Z DĚJIN NÁRODA ČESKÉHO II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Semering

Král nekrál, mocný, chudý – všichni otročíme smrti. Sotva ta paní pokyne, padá palnovníkům s hlavy koruna a nazi a oděni leda bídou svých hříchů stanou před soudem. I zemřel vévoda Oldřich a již je opět zle s králem Belou uherským. Kostlivý žnec – srp za pasem a v rukou sutky – stojí u jeho lože. Ach, není truchlivější chvíle než je tato, neboť přátelé a příbuzní krále opustili a jeho dvé synů je bůhvíkde. Učinil je vladaři, rozdělil jim svou říši, ale chtivost a vášně přemohly jejich synovská srdce. Rozhoduje mezi nimi válka, sváří se, zapomínají na povinnou úctu, dlí mimo palác a dobrý král Bela samoten v těžké hodince vzpomíná na rytířského protivníka. Vzpomíná na Přemysla, s nímž vedl války a z kterého sňatek a smlouva učinily přítele. Obrací se k němu a hlasem umírajících jej žádá, aby bděl nad jeho rodem jako příbuzný a věrný ochránce.

S podobnou myšlenkou král zemřel. Stalo se to za půl léta po tom, kdy se Přemysl ujal korutanského dědictví. I byl tedy králem českým a markrabím moravským a vévodou rakouským a pánem Korutanska a Krajiny. Když vstoupil do korutanské země a když pevnou rukou pořádal správu, rozpomněl se Oldřichův bratr Filip, který mocí a přímluvami českého krále se stal akvilejským patriarchou, na své právo a vešel v tajiné spolky s korutanskou šlechtou a s uherským králem Štěpánem. Došlo k válce. Filip byl snadno poražen a zbaven i patriarchátu. Král Přemysl, mnohonásobný vítěz, obnovil pořádek a nyní se vrací do Čech. Myslí na svou ženu, usmívá se a jeho srdce je naplněno něžností a jeho uši jsou naplněny zvukem Kunhutiných slov. Spatřuje hradní komnatu, paní, děcko – něžnou dcerušku, města, osady. Spatřuje vrchol povětrných hor. Je blažen, po levici mu kluše pýcha, po pravici štěstí. Je rozradován, je netrpěliv, bodá koně a jeho hřebec vyráží vpřed a vpřed. Družina velmožů mu sotva postačuje.

„K čemupak spěchy? Je bídná cesta a tažení a výsledek a návrat jak by smetl! Dobyli jsme pěkný kousek země – a co z toho? Nic, pranic! Král nás neustanovil za hejtmany. Přehlíží nás. Tiskne nás. Drží nás v područí. Umenšuje naše práva. Nedbá našich rad a mnohem ochotněji naslouchá Brunonovi.

Ach, bídný světa běh: Biskup spravuje dobytou zemi, měšťan si hraje na urozeného a rytíř přicházející z války aby s podkomořím počítal na lichvářských počitadlech, jakou částku dluhuje královské komoře.“

Tak velmožové rozvažovali. Tak rozvažovali mlčky, beze slov a hlasu.

Jakýsi šlechtic položil ruku na sedlový oblouk svého druha. Již otvírá ústa, již má na jazyku vyzvání ke vzpouře, ale stiskne zuby a umlkne dříve, než vysloví palčivé jméno.

Což se může vydat těm hrdopýškům? Což může věřit, že ho nezradí šlechtic, který stůj co stůj chce uchvátit nějakou výhodu a baží po prvenství? – Eh, místo důvěrné řeči pronese několik neslaných nemastných slov a udeří koně a vyrazí za králem.

Když se blížili k průsmyku, který se nazývá Semering, spatřili státi opodál cesty jakéhosi člověka. Podobal se pasáku koní. Měl (...)

(......)