Jules Verne
překlad: Václav Netušil

DVACET TISÍC MIL POD MOŘEM
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA XXII

BLESK KAPITÁNA NEMA

Otočili jsme se k lesu. Moje ruka se zastavila na půli cesty k ústům, kdežto ruka Neda Landa svou práci dokončila.

"Kamení nepadá z nebe," řekl Conseil. "Jinak by si zasloužilo názvu povětroňů."

Jeho výrok potvrdil druhý, pečlivě zaoblený kámen, který z Conseilovy ruky vyrazil chutné holubí stehýnko.

Všichni tři jsme vyskočili s puškami u ramene, připraveni odrazit jakýkoli útok.

"Nejsou to opice?" zvolal Ned Land.

"Sotva," odpověděl Conseil. "Jsou to domorodci."

"Do člunu!" zvolal jsem a zamířil jsem k moři.

Musili jsme skutečně ustoupit, protože na pokraji křovisk, která nám vpravo zakrývala obzor, objevilo se asi dvacet domorodců ozbrojených luky a praky, sotva sto kroků od nás.

Náš člun byl asi dvacet metrů před námi vytažen na písek.

Domorodci se neblížili příliš rychle, ale projevovali velmi nepřátelské úmysly. Kamení a šípy jen pršely.

Ač nám hrozilo přímé nebezpečí, nechtěl se Ned Land vzdát zásob, a rozběhl se proto značnou rychlostí se seletem v jedné a se svými klokany v druhé ruce.

Ve dvou minutách jsme byli na pobřeží. V mžiku jsme naházeli zásoby a zbraně do člunu, odstrčili jsme jej na vodu a chopili se vesel. Neujeli jsme ani pět set metrů, když se asi sto řvoucích a gestikulujících domorodců vrhlo po pás do vody. Čekal jsem, že jejich přítomnost vyláká na palubu Nautilu některé muže z posádky, ale nestalo se tak. Obrovský stroj ležel na širém moři jako po vymření.

Za dvacet minut jsme vystoupili na plošinu. Palubní otvory byly otevřené. Když jsme uvázali člun, sestoupili jsme do Nautilu.

Vešel jsem do salónu, z něhož jsem slyšel hudbu. Kapitán Nemo tam seděl u svých varhan a hrál.

"Pane kapitáne!" zvolal jsem.

Neslyšel mě.

"Pane kapitáne," opakoval jsem, dotýkaje se ho rukou.

Zachvěl se a obrátil se ke mně.

"Ach, to jste vy, pane profesore?" řekl. "Nu, měli jste dobrý lov? Nasbírali jste hodně rostlin?"

"Ano, pane kapitáne," odpověděl jsem. "Naneštěstí jsme však s sebou přivedli skupinu dvounožců, jejichž sousedství mě velmi znepokojuje."

"Jakých dvounožců?"

"Divochů."

"Divochů?" řekl kapitán Nemo ironicky. "A vy se divíte, pane profesore, že když vstoupíte na pevnou zemi této planety, najdete tam divochy? Kde by nebyli divoši? A jsou ostatně ti vaši divoši horší než jiní lidé?"

"Ale pane kapitáne..."

"Vidíte, pane profesore, já jsem našel divochy všude."

"Nuže, nechcete-li je přijmout na palubě Nautilu, měl byste snad udělat nějaká opatření," odpověděl jsem.

"Uklidněte se, pane profesore. Těmi se vůbec nemusíme zabývat."

"Ale domorodců je hodně."

"Kolik jste jich napočítal?"

"Nejméně sto."

"Pane Aronnaxi," odpověděl kapitán Nemo a položil zas prsty na klávesy varhan, "i kdyby se na tomto pobřeží shromáždili všichni domorodci z Nové Guiney, nemusili bychom se jejich útoku vůbec bát."

Prsty kapitána Nema přeběhly po klaviatuře nástroje. Všiml jsem si, že se dotýkaly jen černých kláves, což dodávalo jeho melodii typicky skotské zabarvení. Brzy (...)

(......)