Jules Verne
překlad: Václav Netušil

DVACET TISÍC MIL POD MOŘEM
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA XXIV

KORÁLOVÉ KRÁLOVSTVÍ

Nazítří jsem se probudil s hlavou neobvykle lehkou. K svému velkému překvapení jsem zjistil, že jsem ve své kabině.

Také mí přátelé byli pravděpodobně přeneseni do své kabiny, nevědouce o tom stejně jako já. Ani oni neměli tušení, co se v noci udalo. Předpokládal jsem, že k odhalení tohoto tajemství nám dopomůže jen náhoda.

Chtěl jsem svou kabinu opustit. Jsem už zase svobodný, nebo ještě vězeň? Byl jsem docela volný. Otevřel jsem dveře, prošel jsem chodbou a vystoupil hlavním schodištěm. Palubní otvory, včera uzavřené, byly otevřeny. Vystoupil jsem na plošinu.

Ned Land a Conseil tam na mne čekali. Ptal jsem se jich. Nic nevěděli. Spali těžkým spánkem, který vymazal všechny vzpomínky, a byli také překvapeni, že se probudili ve své kabině.

Nautilus působil stejně klidným a tajemným dojmem jako vždy. Plul střední rychlostí na hladině. Na palubě jako by se nic nezměnilo.

Ned Land svýma bystrýma očima pozoroval moře. Bylo pusté. Kanaďan nezahlédl na obzoru nic zvláštního, ani plachtu, ani zemi. Vanul prudký západní vítr a vichrem tříštěné dlouhé vlny ponorkou velmi silně kymácely.

Když Nautilus obnovil zásoby vzduchu, plul v mírné hloubce patnácti metrů, aby se mohl rychle vynořit na hladinu. Byla to operace, kterou proti svému zvyku provedl toho dne - 19. ledna - několikrát. Kapitánův zástupce vystoupil vždy na plošinu a do lodi zazněla jeho obvyklá věta.

Kapitán Nemo se neukazoval. Z posádky jsem viděl jen netečného lodního sluhu, který mě obsluhoval s obvyklou přesností a mlčenlivostí.

Ke druhé hodině jsem šel do salónu, kde jsem se zabýval tříděním svých zápisů. Náhle se otevřely dveře a v nich se objevil kapitán. Pozdravil jsem ho. Sotva na můj pozdrav poděkoval a nepromluvil přitom ani slovo. Dal jsem se do práce. Doufal jsem, že mi snad něco řekne o událostech, ke kterým došlo v uplynulé noci. Nestalo se tak. Pohlédl jsem na něho. Jeho tvář vypadala unaveně. Jeho zrudlé oči nebyly osvěženy spánkem. Jeho výraz vyjadřoval hluboký smutek, opravdové hoře. Přecházel sem tam, sedal si, zase vstával, vzal namátkou nějakou knihu a hned ji odkládal, díval se na přístroje, ale nedělal si obvyklé záznamy a zdálo se, že nemůže vydržet ani vteřinu na jednom místě.

Konečně přišel ke mně a řekl mi: "Jste lékař, pane Aronnaxi?" Byl jsem tou otázkou tak překvapen, že jsem na něho hezkou chvíli mlčky hleděl.

"Jste lékař?" opakoval. "Mnoho vašich kolegů přece studovalo medicínu. Gratiolet, Moquiíi-Tandon a jiní."

"Jsem opravdu "lékař," řekl jsem, "nemocniční internista. Než jsem vstoupil do služeb muzea, několik let jsem praktikoval."

"Dobře, pane profesore."

Má odpověď kapitána Nema zřejmě uspokojila. Protože jsem však nevěděl, kam tím míří, čekal jsem na nové otázky, na které bych odpověděl až podle okolností.

"Pane Aronnaxi," řekl kapitán, "chtěl byste ošetřit jednoho z mých mužů?

"Máte zde nemocného?" "Ano."

"Jsem ochoten jít s vámi."

"Pojďte!"

Přiznám se, že mi bušilo srdce. Nevím proč, (...)

(......)