Jules Verne
překlad: Václav Netušil

DVACET TISÍC MIL POD MOŘEM
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA XII

LEDOVÉ POLE

V noci ze 13. na 14. března pokračoval Nautilus v plavbě k jihu. Myslel jsem, že u mysu Hoorn zamíří na západ, aby se dostal do Tichého oceánu a cestu kolem světa tím zakončil. Nestalo se to. Nautilus pokračoval v plavbě k jižním oblastem. Kam se to chtěl dostat? Na pól? To by byl nesmysl. Začal jsem už věřit, že kapitánova odvaha dostatečně ospravedlňuje obavy Neda Landa. Od toho dne jsem se znepokojením pozoroval, že Kanaďanův poměr ke kapitánovi se neustále zhoršuje. Rozhodl jsem se, že budu co nejvíce bdít nad Kanaďanovými činy i gesty.

Nautilus plul stále stejným směrem - k jihu. Pozoruhodnou rychlostí sledoval padesátý poledník. Chtěl snad opravdu dosáhnout pólu? Nevěřil jsem tomu, protože všechny pokusy o dosažení této části zeměkoule až dosud ztroskotaly*. Byla už ostatně velmi pokročilá roční doba, protože 13. březen v antarktické oblasti odpovídá 13. září v severských krajích. V té době začíná, období rovnodennosti.

Dne 14. března jsem spatřil na 55° jižní šířky plovoucí ledy, pouhé úlomky vybledlých ker, šest až sedm metrů vysoké. Tvořily jakési úskalí, přes něž se převalovalo moře. Nautilus se nyní držel na hladině oceánu. Ned Land, který už v polárních krajích lovil, byl na ledové kry zvyklý, ale já s Conseilem jsme je obdivovali poprvé.

Nad jižním obzorem se táhl oslnivě bílý jasný pás. Angličtí velrybáři mu dali jméno "ice-blink"*. Ani nejhustší mraky jej nemohou zakrýt. Prozrazuje přítomnost ledových polí, takzvaných "pack-ice".

Brzy se skutečně objevily mnohem větší ledové bloky, jejichž lesk se měnil podle vrtochu mlhy. V některých blocích byly zelené čáry, jako by tam byl nakreslil vlnovky síran měďnatý. Jiné se podobaly obrovským ametystům, kterými prosvítalo světlo. Některé zas lámaly paprsky denního světla tisícerými krystalovými plochami. Další byly zbarveny pestrými odlesky vápence. Byly by stačily k postavení celého mramorového města.

Čím dál jsme pluli k jihu, tím více a větších plujících ostrovů jsme potkávali. Hnízdily na nich tisíce polárních ptáků. Byli to racci, alky a buřňáci, kteří nás ohlušovali svým křikem. Někteří z nich pokládali Nautilus za velkou velrybu, snášeli se na něj a klovali zobáky do jeho zvučných plátů.

Během plavby mezi ledy vycházel kapitán Nemo velmi často na plošinu. Pozorně vždy prohlížel celý ten pustý kraj.

Viděl jsem, že jeho klidný zrak občas jiskří. Říkal si snad, že je v těchto polárních, lidem nepřístupných mořích doma? Že je pánem těchto nedostupných prostorů? Možná. Nemluvil však o tom. Zůstával nehybně stát a vzpamatovával se jen tehdy, když v něm nabýval převahy jeho zájem o řízení lodi. Pak řídil Nautilus s nesmírnou zručností a vyhýbal se obratně srážkám s ledy, z nichž některé byly několik kilometrů dlouhé a vysoké sedmdesát až osmdesát metrů. Často nám ledy úplně uzavřely obzor. Na šedesátém stupni jižní šířky jsme ztratili jakoukoli možnost další plavby. Ale kapitán Nemo po pečlivém hledání vždy našel nějakou puklinu, kterou mohl (...)

(......)